Polské Tatry - částečně na lyžích….

Do polských Tater jezdím rád.   Kromě pěší turistiky mám rád i lyžařskou variantu, které se běžně říká skialp. Polská část je severně orientovaná, což má pro lyžování nesporné výhody ( hlavně z hlediska lavinového nebezpečí a kvality sněhu ). Letos jsem si naplánoval výlet do Polska na dobu konání populárního skialpového Malinowského memoriálu. Proč v době závodu ? Protože náročné žlaby a hřebeny jsou zajištěny   fixy a v  prostoru je dost „ záchranářů“, kteří mi dodávají větší pocit bezpečí, než když se v horách pohybuji sám.

 

Láká mě totiž tzv. Orlí stezka, což je nejnáročnější turistická trasa v Tatrách. A ta je právě nad výše zmiňovanou dolinou. Ale chata v dolině je v remontě….Zvolil jsem proto komplikovanější variantu noclehu na Morském Oku. Což ovšem znamená zdolat ještě navíc sedlo Szpiglasová přeleč, cca 2100 m nad požiomiem morza. Letošní zima byla mimořádně špatná – velmi málo sněhu. Nad to se závody původně naplánované na 17. dubna odložily   kvůli státnímu smutku ( Smoleńská katastrofa…) až na 1. května. 

 

Poslední dubnový den byl neobvykle teplý. Když jsem v kraťasech a lyžácích pochodoval k Morskému Oku, budil jsem v davech turistů vesměs jen smích. Dost jsem spěchal, abych stihl 18. hodinu….Na 18. hodinu jsem byl důrazně upozorňován při telefonické objednávce ( ?? ). Pár minut před termínem jsem dorazil na chatu. Těšil jsem se na večeři a pivko. O hořkém pivku jsem snil celé 2 hodiny ostrého pochodu v „šíleném „ horku. Po dlouhé době jsem byl rychlejší, než hlásala cedule na parkovišti, kde mě v podvečer vysadil kamarád. Zaplatil jsem na recepci, sešel do restaurace …a šok. Uklízečky začaly dávat stoličky na stoly ….Konec ! Chata není provozována kvůli ubytovaným, ale kvůli pasantům. Těch tam chodí , či spíše se nechávají vyvážet koňskými drožkami gorolů , nepočítaně ! Míjely mě desítky drožek ! A další šok – snídaně se podává až v devět.   No nic, teplé jídlo oželím, kvůli jídlu jsem do Tater nejel.

 

V noci se zatáhlo. Velmi špatné ! Sníh bude měkký ! Většinu cesty nahoru do sedla jsem šel s lyžemi na batohu. V nižších partiích byl sníh jenom v lavinových splazech, kterých jsem několik přešel. Výše jsem střídavě lyže nasazoval a opět odepínal, dle situace. V prudkých pasážích se na lyžích nedalo jít, neboť rozbředlý sníh mě neudržel. Ujížděl jsem dolů. Mačky na lyže jsem se ani nepokoušel nasadit, bylo to zbytečné…Po nohách to nebylo o nic lepší. Nahoře v sedle jsem byl mnohem později, než jsem doufal. Přes dolinu na protějším hřebenu jsem neviděl žádný život, usoudil jsem, že závod šel po změněné trase. Takže jsem   opatrně začal zešoupávat k chatě . O lyžování nebyla řeč. Totální břečka, Vydařených oblouků jsem vykroužil jen málo. A teprve na bezpečných spodních pasážích. Nahoře jsem se šíleně bál….

 

Na chatě jsem si aspoň za odměnu dal teplou polévku a plechovkové pivko. A začal jsem pochodovat dolů. Teprve cestou se ukázalo opět slunce. Škoda. Loni jsem Orlí perč nezdolal z jiných důvodů, letos jsem neuspěl opět. Musím se ale vrátit. Snad do třetice všeho dobrého.

autor: Petr Ritter