Cyklotrasa Odra-Nisa: Celá zpráva

Kluci se chytili myšlenky a začali spřádat plány a domlouvat tým, který by se této akce zúčastnil. Přes počáteční nerozhodnost jsem se k partě připojil i já s manželkou. Začali jsme studovat mapy, různé reference cykloturistů, kteří tuto trasu již projeli a také trénovat na tento maratón.

Náš plán nám trochu pokazila letní prudká a hlavně nečekaná povodeň, která se prohnala Lužickou Nisou a zanechala po sobě poškozenou infrastrukturu. Věřili jsme však, že do našeho odjezdu do této oblasti, místní dají vše do původního stavu. Vždyť na to mají skoro celý rok!

 

Den „D“ se kvapem blíží, tak se začínají dolaďovat detaily. Shánějí se informace o kempech podél stezky, ale i jízdní řády vlaků v oblasti či nejnovější informace o počasí. Také vznikají dvě skupiny, jako vždy, které pojedou trochu jinak, ale setkají se v Jablonci nad Nisou, kde dálková trasa začíná.

Franta, Otmar a Petr vyjedou už z domu na kolech, z téměř nejvýchodnějšího bodu naší republiky, z Nýdku a Českého Těšína.

Je 11hodin a já končím v práci a vydávám se poprvé v životě k moři a samozřejmě na kole. V Č. Těšíně na mě čeká kamarád Otmar. Letos jedeme s přivěsnými vozíky. V Tošanovicích už netrpělivě čeká třetí člen našeho týmu Petr. Je poledne a na můj vkus hnusné vedro, teploměr ukazuje 28^oC.

První zastávka je ve Skotnici v restauraci U žabáka, rychlá obsluha a dobré občerstvení. Cestu znám, takže žádné bloudění, tempo dobré a další zastávka je ve Fulneku, kde doplňujeme zásoby v místním Penny marketu. Začínáme stoupat po ideální silnici lemované lesem a malým provozem až do Vítkova. Zde jsme navštívili našeho kamaráda Fandu Kocha, místního velitele hasičského sboru a velkého sportovce. Po občerstvení pivem v letní zahrádce a krátkém rozhovoru jedeme do kempu v Budišově nad Budišovkou - solidní ubytování. V místní restauraci se seznamujeme s dálkovým cyklistou Michaelem,kterého zaujaly naše vozíky. Michael je z Curychu a jede přes Německo – Česko – Polsko – Ukrajinu – Turecko - Izrael atd., má na to šest měsíců. Já jen tiše závidím. Zajímavý člověk, sice vázne němčina, ale člověk se vždy nějak domluví. Slunce vykonalo své, mám spálené ruce, ani opalovací krém s faktorem 30 mě nezachránil.

Cyklistická trasa 1099072 - powered by Bikemap 

Ráno v 8 hodin vyrážíme a počasí se zdá být lepší než včera, zataženo a teplo. Šlapeme do kopce až do Staré Libavé a potom 5 km z kopce do M. Berouna, kde ztrácím šroubek k blatníku u vozíku. Naštěstí se dá koupit ve Šternberku v místní cykloprodejně. Doplníme zásoby a zvýšeným tempem přes Mohelnici přijíždíme do Mírova, kde si zvěčníme místní věznici. Opět stoupáme v lesích po horší silnici a bez provozu až do Borušova. Opět po rovině zvyšujeme tempo na krásných 30 km. Po krátkém občerstvení ve S. Městě v hospůdce na letišti, opět pokračujeme v nastoleném tempu do Lanškrouna, kde máme domluvené ubytování. Po občerstvení jedeme s Petrem hledat ubytování. Naše ubytování Obora Neptun, chatová oblast nemá chybu, výborné ubytování a občerstvení v místní restauraci: zelňačka 18,- Kč, grilovaná uzená žebra 40,- Kč a pivo nám přišlo vhod. Zajímavé bylo povídání s majiteli kempu, bývalým kapitánem lodi. Na cestách doporučuji navštívit.

Cyklistická trasa 1099107 - powered by Bikemap 

Ráno jedeme a Petra začíná bolet v krku a má střevní problémy. V Letohradu navštěvujeme místní lékárnu,kde nakupujeme 1. pomoc na naše problémy - Panthenol na spálené ruce, krém na opruzeniny a něco proti bolení v krku a na průjem. Nesleduji místní ukazatele směru a jedeme do prudkého kopce, který neznám a zjišťujeme, že jedeme špatně. Chybička se vloudí, místo na Lukavice po 310 jedeme na Šedivec po 360, ale naštěstí taky na Žamberk - o 5km delší cestou. Pokračujeme přes Vamberk do Rychnova n/K., kde si dáváme obědovou přestávku a navštěvujeme opět místní prodejnu kol. Kupuji si náhradní šrouby a matice, protože jsem ztratil další šroub a Petr potřebuje novou brašnu na řídítka. Přes kopečky přijíždíme do Josefova, kde nás čeká silnice se žulovými kostkami v délce asi 5km a to já opravdu nemusím, v duchu si nadávám, co jsem to vybral za trasu. V Jaroměři se občerstvujeme, ale nic moc motorest. Jídlo není dobré a pivo řídké jako v Polsku. Začíná mrholit a tak zvyšujeme tempo. Brzy nás vítá autokemp v Miletíně. Jsme mile překvapeni, nové sociální zařízení (jako v Rakousku, když jsme jeli Dunajskou stezku), renovované chatky a cena s žetonem na teplou vodu za neuvěřitelných 140,- Kč na osobu na jednu noc. Chudák Petr má horečku, bolí ho v krku a střevní problémy stále trvají.

Na pozvání místního barmana navštěvujeme diskotéku na koupališti v areálu kempu, kde ochutnáme colu s kapitánem Morganem. Po krátkém rozhovoru s místní mládeží jdeme na kutě.

Cyklistická trasa 1099125 - powered by Bikemap 

Ráno to s Petrem nevypadá vůbec dobře. Potíže z předchozích dní přetrvávají, klesá jen horečka. Napadá nás myšlenka posadit ho na vlak, ať si odpočine. Volíme pomalé tempo, je pod mrakem a teplo. Jedeme přes Lázně Bělohrad -Novou Paku - Starou Paku, kde Petr nasedá na místní rychlík a jede do Rychnova nad Nisou a přes kopec 7 km do Jablonce n/N., kde se ubytuje v místní sokolovně. My s Otmarem volíme ostré tempo, místy tachometr ukazuje až 35 km a to až do Semil. Zde navštěvujeme místní Tesco a doplňujeme zásoby. A zase stoupáme do Proseče. Potom ostrý sjezd do Železného Brodu. Pro změnu zase stoupáme a to pořádně až do Těpeře a dál a dál do obce Alšovice, konečně rovina a krásný výhled, Otmar fotí ostošest a abychom si to užili, tak opět stoupáme do obce Čížkovice. Už není kde stoupat, po rovině jedeme přes Černou Studnici do Nové Vsi n/N., kde po radách místních obyvatel nacházíme pramen Nisy. Po krátkém focení pramene Nisy jedeme asi 5km serpentinami lesem do Jablonce, kde nás zastihl prudký liják. Nacházíme úkryt v podloubí domu, kde dva místní Romové čekají na kamaráda a jedou na fotbalové utkání svého Roma klubu. V rozhovoru o fotbale, sportu a politice nám poradí cestu k sokolovně. Po 30minutách přestalo pršet a my nacházíme sokolovnu a Petra. Ještě nákup potravin v místním Billamarketu a už jsou tady další čtyři cyklisté, kteří přijeli vlakem. Teď jsme v kompletní sestavě   a ráno může vyrazit sedm statečných po cyklostezce Nisa - Odra k Baltskému moři.

Cyklistická trasa 1099150 - powered by Bikemap 

 autor: František Gogol a Otmar Svrček

foto: zde

My vyjíždíme vlakem z Třince v neděli ráno a v pohodě si sedíme a kecáme. V Pardubicích máme na přestup do Liberce půl hodiny, ale v Liberci musíme čekat 3 hodiny na spoj do Jablonce. Mně se však v hlavě něco pomotá a mám utkvělou myšlenku, že tři hodiny musíme čekat v Pardubicích. Nikdo nic nenamítá, tak se na kolech projíždíme krásným městem, obědváme ryze české jídlo Kebab,ale zapíjíme ho místním kvalitním pěnivým mokem Pernštejn. Jožko stihne ještě navštívit dokonce někoho ze své vzdálené rodiny. Sraz si dáváme za tři hodiny na nádraží. Tam hledáme, odkud nám ten vlak tedy pojede. V té chvíli mě oblévá studený pot a oči se zalévají krví ze vzteku na mě samotného!!! Zkonil jsem to teda pořádně! Už dávno jsme měli být v Liberci a já partyju tahám po Pardubkách! Ostatní z toho mají švandu, ale já bych se v té chvíli raději ani neviděl!!! Samozřejmě vlak do Liberce jede až za další hodinu. Takže máme už sekeru 4 hodiny! Voláme klukům, že se uvidíme později. Ti nám poradili, ať nejedeme až do Liberce, kde bychom museli zase čekat na přípoj do Jablonce, ale ať vystoupíme v Rychnově u Jablonce. Na kolech přejedeme kopeček a po pěti km jsme v Jablonci. Využíváme toho a dost si tak zkracujeme zpoždění. Ale i těch pár km jízdy v civilu mi udělalo pěknou paseku v rozkroku. Snad to nebude v příštích dnech vadit?

Po nalezení Sokolovny, kde budeme první noc spát, se s kluky dáváme do družného hovoru a zapíjíme setkání rumem s colou. Jsme rádi, že jsme první cíl splnili a sešli se.

Ráno v pondělí 20.6. se probouzíme a po snídani na kolech hledáme výjezd na stezku. Stavíme se i v Infocentru, kde je zavřeno pro inventuru, ale pracovnice nám ochotně poskytnou i nějaké lokální mapky, podle kterých se můžeme řídit. Tu nejdůležitější, německou Oder-Neisse radweg ,kterou dokonce měli, neprodávali! Že prý k ní nemají českou cenu! Paradox. Později jsem ji už nikde neviděl, takže jsme se pak už jen řídili automapou a lokálními mapami u odpočívek podél trasy.

Jablonec opouštíme po hlavní silnici a v dešti. Liberec pomocí místních také raději rychle projedeme a pak už po nalezené cyklotrase uháníme podél Nisy k hranicím. Nemůžeme se domluvit na společné konstantní rychlosti. Jednu jedou jako by jim hořela koudel u zadku a neohlížejí se vůbec za sebe! Druzí mají jisté problémy: nerozježdění nebo včerejší Rumobraní. Dochází k tomu, že se jedna skupina té druhé na dost špatně značené trase ztratila. Přes mobily se scházíme až v Chrastavě, v obci, která byla tolik postižena loňskou povodní. Občané si však mákli a kdo o této události nevěděl, tak nic nepoznal. Jen při důsledném hledání či dotazování se nějaké drobné důkazy o povodni našly.

Po obědě a kávě pokračujeme částečně po stezce i po okresní silnici kolem Lužické Nisy. Sledujeme pozůstatky industriální revoluce, která zdejší kraj zasáhla koncem 19.století. Nyní tu zůstaly jen zbytky tovarních hal, komínů a dělnických kolonií. Ještě za totality to tu muselo být velice zajímavé a určitě hustě obydlené.

Před samotnou hranicí s Německem na okraji Hrádku n.Nisou si dáváme ještě české pivo a pak vjíždíme do země Sasko. Ráz krajiny se trochu mění. Je tu jaksi více čistěji, pokošeno, ale hlavně značení cyklotrasy se rapidně zlepšilo! Nyní už nebloudíme a nemusíme hledat další označník někde na nečekaném místě. Vždy je na každém křížení či odbočení! Jaká to úleva!

Žitavu objíždíme a pak už po valu řeky Nisy pádíme kolem zbytků těžebních strojů do Hirschfelde, kde si Jura všímá odbočky k technickému muzeu. Zkoušíme tedy muzeum navštívit. Zjišťujeme, že jde o bývalou elektrárnu, ze které zbyla jen jedna hlavní budova a pár malých dílniček. Info je tu i v češtině a polštině. Dnes je však zavřeno, ale uvnitř je nějaký německý zájezd s důchodci. Máme štěstí, průvodci nás zadarmo k nim přibírají. Erča hlídá kola a Peťa spí opřený o strom. Je nějaký sešlý průjmem, tak ho necháme odpočinout. Bývalý zaměstnanec elektrárny, náš průvodce, je dobrovolník a se zájmem hovoří o minulosti této původně megalomanské elektrárny, která brala uhlí z Polska. Dokonce na to měli zvláštní železniční most přes hraniční řeku Nisu. Trochu nás brzdila jazyková bariéra. Němčina přeci jenom není čeština či polština, ale zásadní informace chápeme a turbíny, generátory, parní stroje či transformátory poznáme, tak co?! Po hodinové prohlídce opět nasedáme na kola, závidíme německým důchodcům, kteří ještě při autobusu od řidiče dostávají voňavé koláče na občerstvení…

V jedné krásné obci s hrázděnými domy se Jožkovi nechce jet po cyklostezce a krátí si ji po silnici, je to jeho klasický nešvar, který jsme již poznali kdysi na Dunaji. Ztrácí se, my ho nehledáme, jedeme si po svých. Po jisté době nás našel a pak už se neodděloval a když už ho to tak svádělo, tak jedině tak, aby nás měl v dohledu.

Ranní chladné a deštivé počasí se zlepšilo, už dlouho neprší a otepluje se. Cesta nám ubíhá docela rychle. Jsme v Görlitzu neboli Zgořelci. Přichází období shánění noclehu. Vezeme sebou seznam campů, kde se dá nocovat. Proto přecházíme na polskou stranu, kde má být ověřený Eurocamp s chatičkami. Ptáme se místních. Ti nám tvrdí, že by tam nešli, že tam jsou černí pavouci. Nechápeme jejich humor, ale brzy pochopíme!!! Při vjezdu do campu přes horu odpadků na nás volá nějaký ožralý dědek z koruny stromu co chceme? Pak se pod ním zlomí větev a on sletí na zem z výšky asi 5 metrů! Vstane a klidně pokračuje v řeči, prý mu je 76 let! Tupě hledíme na další obsluhu, zase notně nalitého chlápka, který nám nabízí pro 7 lidí chatku, kde se stěží vejde 6 osob bez kol a brašen. Zbytek prý může zůstat na verandě. Zbylé chatky jsou prý plně obsazené. Najednou se objevují tmavé ženy v dlouhých barevných sukních a opálení chasníci, kolem nich plno malých černých dětí. Najednou si všímáme prádelních šňůr s prádlem přetažených přes staré mercedesy. Rumuni prý nekradou v místě, kde spí! Tvrdí nám obsluha a dává nám fajn cenu. 50 Zl na osobu a noc! Už chápeme narážky na černé pavouky! Rychle opouštíme Polsko a uháníme k dalšímu kempu, který by měl být pár kiláků za Görlitzem. Ptáme se opět místních, ale ti v životě o kempu v jejich dědině neslyšeli. Musíme jet ještě 10 km do další obce, kde je určitě. Před samotným Zentendorfem však nacházíme penzion přímo u silnice, kde nám řecký majitel nabízí cenu 15 Euro na osobu v kvalitních pokojích se soc. zařízením a možností posezení u čepovaného piva v restauraci, která je součástí penzionu. Vůbec nejsme proti a bereme. Majitel bude mít i nějakou tržbu z piva. Ani nevěří vlastním očím, když objednáváme velká piva, ne malá, jak je tu ve zvyku. Při třetí rundě sedmi piv s radostí v očích nás pozývá gratis na jejich národní nápoj OUZO. Oplácíme mu pozvání naší slivovicí. Pak se už společně fotíme a ráno se pak loučíme jako staří přátelé!

Ten den jsme ujeli 102 km.

Úterý 21.6.  opouštíme Neundorfer Hof v mírném deštíku. Pláštěnky jdou nahoru, pak zase dolů. Je to takové malé cvičení v nasazování pláštěnek. Postupně se ale začíná oteplovat, ale my nemůžeme najít obchod, kde bychom si doplnili zásoby jídla a tekutin. Až po 20 km se dostáváme do nějaké vesničky, kde na náměstí je pekárna, ale pití nevede. Kousek se musíme podle místních vrátit a tam najdeme obchoďák. Daří se nám to a tak víme, že dnešní den hlady neumřeme. Jožko s Jurou si stačili dát i kávu. Poté opět po cestičkách mezi obilnými poli uháníme vpřed. Za zády máme temnou oblohu, která věstí bouři, ale my ji stíháme utéci. Najednou začalo hřmět a dunět! Co to? Že bychom vjeli do další bouře? Ale neprší!

Nad hlavou vidíme dva vojenské vrtulníky Bundesweru, či jak se to píše, a ti střílejí cvičně na cíle vojenského cvičného prostoru. Ještě, že jsme v druhém údolí! Ale je to zajímavé zpestření.

Jsme u dalšího odpočívadla, kde něco málo pojíme, svlékáme se do kraťas a krátkých dresů. Erča má však dost a nestíhá tempo. Začínáme zvažovat , jestli se rozdělit. Franta s Otíkem nabízejí Erči, že ji vezmou brašny na své přívěsné vozíky, což by ji mohlo hodně pomoci! Rozhodovat se Erča dlouho nemusela! Vždyť si poveze už jen spacák na nosiči. Tempo se tím pádem zvýšilo na průměrnou rychlost 20 km/h z původní asi 16 km/h.

Do lázeňského pohraničního městečka Bad Muskau přijíždíme v poledne a děláme si přestávku. Jožko jede na polskou stranu na oběd. Zbytek usedá přímo v lázeňském areálu na lavičky. Erča má i tak dost a krize na ní pořád sedí. Dáváme si kávu a já i první kvasničák v Německu. Pak se s kluky domlouváme, kde zakončíme dnešní den. Já vybírám camp, který by odpovídal dnešní zhruba 90 km jízdě, aby si Erča odpočinula. Kluci pojedou dále až do vzdálenosti 130 km. Večer se tedy rozdělíme. Pojedeme s nimi  co to půjde a po cestě se uvidí, jak to vše dopadne.

Je docela teplo a slunečno, cesta rychle po říčním valu ubíhá a dokonce začalo foukat do zad. Kilometry na cyklocomputeru rychle naskakují a občas jedem i třicítkou! Erča jede v balíku a je ji dobře! Projíždíme Forstem neboli městem Baršć  v srbštině. Jsme totiž v oblasti lužických Srbů. Erča se cítí dobře, první camp míjíme, poté i další a v Gubenu kufrujeme. Jaksi se nemůžeme vymotat z docela velkého města. Jeden velice milý a ochotný cyklista, který hovoří anglicky nás osobně z města vyváží a směruje na Eurocamp v Bresinchenu. Nebýt jeho, tak tam možná bloudíme do dnes!

V Bresinchenu kemp nacházíme poměrně rychle. První dojem je všelijaký, ale zcela nové sociálky ve stylu rakouských campů nás ujišťují o správném výběru našeho noclehu. Recepční nám prodává i zásobu piv na večer. Sám si pivo popíjí a pak na choleru (motorka) odjíždí večer postranními cestičkami domů. Láhve od piva mu máme naskládat k recepci. Pohoda jak cyp! K tomu krásně romantický večer vedle zatopené pískovny s červánky na obloze a nějakým tím pivečkem v sobě…..

Ani se tomu nechce věřit, ale dnes jsme ujeli 132 km! Erči odlehčené kolo hodně pomohlo, ale jak ona tak i já si musíme rozkrok pořádně namazat dětskou mastičkou. Naše nerozježděnost a má první krátká etapa v civilu na kole dělají své!

Dobrou noc.

Cyklistická trasa 1115551 - powered by Bikemap 

Středeční ráno 22.6. je slunečné a teplé. Po sbalení stanů vyrážíme k dalšímu postupnému cíli k Ratzdorfu, kde se stéká řeka Odra s Lužickou Nisou. Pak už pojedem podél evropského veletoku až do Polska.

Po nákupu pečiva v malinké pekárně u silnice kousek za kempem rychle dosahujeme soutoku Odry s Nisou. Místní dědek nás posílá proti proudu, že tam je to lepší a viditelnější. Má pravdu! Zhruba 100 metrů zpět je místo, kde necháváme kola a scházíme přímo do místa dění, tam, kde se obě řeky snoubí v jednu. Fotíme se i s českou vlajkou na památku.

Dnes nám to zase nějak dobře fouká z boku do zad. Erča bez brašen zvládá průměrnou rychlost 26 km/h, což je nadějné, že budeme dravcům stíhat! Dravci jsou však hodní a hodně upouštějí ze své rychlosti a tak můžeme spolu pokračovat všichni najednou.

V Eisenhüttenstadt už vidíme proplouvat po Odře velké nákladní lodě. Po krátké projížďce historickým centrem hutnického města (za totality o něm němci hovořili jako o Stalinstadtu) jedeme kolem odstavené elektrárny, která měla komíny děravé jako po kulometné palbě. V dáli vidíme vysoké pece železáren. Vybíráme si cestu vedoucí pod valem, abychom se vyhnuli větru, který je na valu silnější. Při jedné přestávce mi praskl stahovací lem na nových cyklobrašnách, normálně povolil těsně vedle švu. Naštěstí mohu brašnu ještě zavřít na přezku s popruhem. Po dojezdu to budu muset reklamovat.

Nyní jedem kousek po silnici a zkracujeme si tak oblouk, který Odra vytváří, mohli bychom tak ušetřit hodně km, možná až 15. Ani jsme se nenadali a jsme v Frankfurtu nad Odrou. Je to krásné město s historickými budovami a spoustou kostelů. Fotíme se a pak přecházíme po mostu Odru do polských Ślubic, kde se v restauraci Ramzes pořádně nadlábnem a příjemně pokecáme s  obsluhou. Také tam doplníme vodu a pohledáme mapu tohoto okolí či celé stezky. V prodejnách však nic nemají, pořád mi vnucovali mapy Polska či Litvy. Nebylo to tím, že mi nerozuměli, ale prostě tam nic neměli, ale prodat něco chtěli!

Dost jsme se zdrželi a tak opět nasazujeme vyšší tempo jízdy. Erča do balíku za tahače Frantu či Juru a jedeme co „fabryka daje“, tak to poláci aspoň říkají.

Kolem slepých ramen a občas po silnici nacházíme k večeru camp, kde raději postavíme naše stany hned, protože se rychle zatahuje a vypadá to na pořádnou bouři! Postupně se i sprchujeme, protože je tu jedna chatička, kde je volná sprcha s WC a kuchyňkou. Naštěstí jsme jediní obyvatelé kempu.

Součástí kempu je i malá hospůdka, kde usedáme, abychom doplnili tekutiny. Pijeme Berliner Pilsner a sledujeme místní, jak hrají šipky. Vítěze provokuji, že má postavit něco ostrého na zapití. Nenechá se dvakrát pobízet a číšnice nám staví na stůl malé skleničky Jagermeisstra. Nesmím se nechat zahanbit a tak v prudkém lijáku a mezi blesky zajdu do stanu pro náš národní šnaps – kalvados. Němci na to nejsou zvyklí, ale hrdinně to pijí a lapají po vzduchu. Zábava se rozjíždí….

V noci po bouři nacházíme stany na svých místech a po dnešních 115 km usínáme v Gross Neuendorfu, v malinké vesničce při Odře.

Cyklistická trasa 1115593 - powered by Bikemap 

Dnes, 23.6. , pokud budou síly stačit, bychom mohli společnými silami dojet do polského Szczecina, kde se řeka Odra vlévá do Szczecinského zálivu. Čeká nás přibližně 130 km etapa, ale nebudu předbíhat.

Ráno je chladnější, ale obloha je po bouřce vymetená. Opět nakupujeme vodu v místním krámku a podél Odry po říčním molu valíme vpřed. Občas zastavujeme při odpočívkách a sledujeme mapy či klasiku na trase – nefunkční mosty přes Odru. Na celé cyklotrase jich je hned několik. Některé jsou rozbombardované z 2.světové války, některým chybí střední část nad řekou, jiné jsou zase nad řekou v celku, ale nájezdy na ně neexistují. Zvláštní pozůstatky z historie německo-polských vztahů.

Řeka je široká a má spoustu tůněk, kde hnízdí vodní ptactvo. Labutě, kachny, kormoráni a všelijaká havěť jsou  kulisou našeho putování. Na asfaltu je mnoho rozbitých škeblí, což znamená, že ptáci nejsou hloupí a vědí, jak se přes tvrdý krunýř dostat k masu! Vyletí do výšky a pak ze zobáku vypustí škebli na asfalt. Ta se rozbije a pochoutka je doslova na cestě!

I my musíme poobědvat. Je chvíli před polednem a máme ujeto cca 50 km. Po dlabanci vybíráme panelku vedoucí kolem řeky, nechce se nám jet na objížďku, kde nás navádějí směrovky. Netušíme, že panelka je dlouhá jak týden před výplatou! Jsme kompletně vytřepaní. Rychlost se snížila a konce se nemůžeme dočkat. Nějací ochránci nám říkají, že je úsek dlouhý asi 7 km! Měli pravdu! My jsme však ujeli v tom terénu 10 km, protože těch 7 km bylo po panelech, zbytek po trávě a písku!!! Panelka byla v několika místech vyhozena úmyslně do vzduchu, aby umožnila rozlití Odry do okolních boldrů, aby zabránili potopě dále po proudu. Zrovna se tu pracovalo na zaměřování nové panelky. Nejhorší ten úsek byl pro Frantu a Otíka, kteří táhli za koly ještě vozíky. V písku to byl boj „kdo z koho“. Písek však vždy vyhrál. Dva lidé museli tahat kola s vozíky na schůdnější části tohoto úseku.

Konečně jsme na asfaltu v civilizaci, v místě bývalé celnice a u mostu do Polska. Josef se cestou v písku asi posral, protože si musí vyměnit slipy. Svou holou prdel při tom vypíná přímo k hraničnímu mostu. A je to tady! Okamžitě přijíždí policejní patrola a jede přímo k nám. Chlapci v uniformách vysedají a jdou k nám. Chvíli se na nás dívají, pak se dívají do míst, odkud jsme přijeli a kroucením hlavou nechápavě usedají do auta a odpočívají. Využíváme toho a ptáme se na cestu dále, hlavně na tu asfaltovou! Policisté chápou a ochotně nás směrují na tu správnou cestu.

Využíváme toho, že jsme ve velkém městě, v Schwedtu nad Odrou a nakupujeme v Lidlu potraviny a tekutiny. V Německu mají Lídly spojeny s malou pekárničkou či cukrárnou, tak si dáváme i šálek pressa na probuzení a pak zase pokračujeme dál.

Opět vjíždíme do klasického německého města, kde je centrum dlážděno. To je pro nás katastrofa! Musíme projet třeba i 3 km po kostkách. Všechno se s námi zase třepe. Josef hlásí prázdné zadní kolo. Děláme přestávku. Josef prvně fouká, ale po chvíli hlásí stejný problém. Děláme tedy první technickou přestávku na trase. Zatímco Josef lepí na přístavišti nějaké dědiny za Gartzem, asi v Mescherinu, já ulehám na zem a odpočívám, zem mě sice píchá, ale na pokošené trávě to tak bývá…

Začíná se zatahovat, rychle vjíždíme do Polska, do Gryfina. A zase po kostkách! Najíždíme na chodník, který není o nic lepší, co 10 metrů je přes celý chodník trhlina a my zase poskočíme! Erči odpadl cyklokomputer, ale jaksi se s tím dá jet. K tomu všemu začalo pršet. Stojíme v autobusové budce a čekáme, co bude dál? Neděje se nic. Navlékáme pláštěnky a neopreny na boty. Postupně vyjíždíme po úzké silnici, která je hlavním tahem na Szczecin. Dnes je sice v Polsku státní svátek, ale i tak je doprava docela hustá. Ještě, že nejezdí kamiony! Otík má problémy se zadní brzdou, nějak mu drhne o kolo. Ostatní jsou fuč a já s Otou povolujeme brzdu, abychom vůbec dojeli skupinu. Po několika km jsme je dohnali, ale pořád to drhne. Při důkladnější prohlídce zjišťujeme, že vypadly šroubky držící nosič ve vidlici. Proto to pořád drhne. Těžké brašny na nosiči se při jízdě kymácejí a tlačí na brzdu, která dře o ráfek. Franta ještě v Čechách koupil v jednom cykloservisu, kde musel opravit osku na vozíku, sáček plný malých šroubků, které se nyní hodily! S opraveným, spíše připevněným nosičem vjíždíme do Szczecina. Máme telefonát, že nám jožkova manželka zajistila ubytování v soukromí v tomto obrovském městě. Jedna starost z krku! Ale druhá před námi!

Musíme jet po dálnici! Chodníky kolem ní jsou rozkopány natolik, že tam nejde chodit pěšky natož táhnout plně naložené kolo!!! Naštěstí tu jsou čtyři pruhy v každém směru, tak využíváme toho krajního a autům se tolik nepleteme do jízdy. Jsme rádi, když dálnici opouštíme přímo v přístavu, kde kotví jedna z nejkrásnějších plachetnic Polska – Dar mlodziezi, což je plachetnice určena pro výcvik námořních kadetů. O tom, že máme štěstí jako sviňa, se dozvídáme na místě u lodi. Ta totiž dnes připlula po půlroční plavbě z Ameriky a zítra opět vyplouvá na další plavbu do světa! Neskutečná haluz!

My však nejsme ještě u cíle! Nyní musíme od nulové nadmořské výšky vystoupat do nejvyššího bodu města, kde je naše ubytování. Stoupání jsou táhlá a dlouhá. Jedem ještě skoro hodinu než nacházíme kolonii, kde je naše místo na spaní. Majitelce telefonujeme a musíme čekat, ona totiž bydlí na opačné straně města! A to je Szczecin větší než Ostrava! Po ubytování se v docela hezkém bytečku rychle hledáme restauraci, kde se najíme. Nejbližší je vzdálená 20 minut chůze! Ale hlad je hlad a pivo je také po ujetých 130 km nutností! Po večeři a pivu bez pěny, které Otíkovi vonělo jako svěcená voda, si dáváme na pokoji studenou sprchu (porucha bojléru). Naštěstí někteří využili druhé sprchy v přízemí, kde teplá voda tekla. Ještě před spaním zkonzumujeme polský národní nápoj – Wodku wyborowou a jdeme spát!

Cyklistická trasa 1117732 - powered by Bikemap 

Dnes je pátek 24.6. a chtěli bychom dojet k německému jezeru Stettiner Haff, což je také záliv, ale s sladkou vodou. Camp je někde v Anklamu.

Dnes je kosa jak sviňa! Něco málo přes 10°C! Nemohu se zahřát a mám pocit, že se mi do lýtek tlačí křeče. Musím si obléci dlouhé kalhoty „čápaky“. Jinak se jede dobře po dobrém asfaltu samými lesy. Jak už to tak bývá, když něco chceme moc, tak to nenajdeme, v našem případě přejedeme odbočku na Nowe Warpno, kde jsme chtěli využít trajektu. No nic, vjeli jsme do Německa, vracet se nebudeme. Cesty tu jsou kvalitní, snad stezku někde brzy najdeme? Zase nasazujeme pláštěnky. Za chvíli je zase shazujeme. Mraky se nám nad hlavou čím dál tím více ztmavují, ale nacházíme stezku a vjíždíme na šotolinu a pak do lesa. Stezky už nejsou po asfaltu,ale po šotolině, kostkách či takové divné písčité lesní cestě, kde se dá na kole jet, ale ne rychle. To vítají někteří členové výpravy, které včerejší ochutnávání Wodky unavilo více než ostatní.

Nyní už plně v protivětru jedeme v balíku a cítíme výdej energie podstatně více než v předešlých dnech. Máme najeto 50 km a je poledne. Chtělo by to někde zastavit o pojíst. Jsme v přístavišti a výletním místě, v Ueckermünde. Dáváme si pivko, já zase jejich kvasničák a nějaké papu. Ryby či polévku Soljanka, která je výborná, podobná boršči.

V samotném městě potkáváme na kolech čechy, kteří bydlí nedaleko v kempu. Ukazují nám výpadovku z města. V místním infocentru ještě zjišťujeme možnost přesunu do Usedomu trajektem. Což by nám zítřejší trať zkrátilo o 35 km! Máme štěstí, trajekt jezdí, ale jen do 17:00. Nyní je něco málo po třetí hodině a do přístaviště to bude zhruba 20 km. To dáme!

Opět tlačíme na pilu a v protivětru naše rychlost neklesá pod 20 km/h, ale je to moc úmorné! Co čert nechtěl, najednou je nad námi černý mrak! Okamžitě okupujeme odpočívku, kde sedíme na lavičkách pod stříškami a čekáme, co se bude dít. Ještě se k nám přidali dva němci na kolech. Přišla bouřka a slejvák a kosa! Péťa rozlévá po kalíšku slivovice, abychom nevychladli! Po 20 minutách můžeme pokračovat. Je po čtvrté hodině a před námi asi ještě 10 km, ale to nevíme jistě! Neznáme to tu. Cyklotrasa nás zavádí do jedné z nejkrásnějších částí celé dálkové trasy, do něčeho podobného jako bývají delty řek. Jsou tu samá hnízdiště, plno ptáků kolem stezky, bažiny, prostě něco úžasného! A my? Nic! Valíme na kolech co to dá, abychom stihli trajekt. Mapa neodpovídá tomu, po čem jedeme! Cesty končí v bažinách a my můžeme jen po jedné šotolinové a doufat, že nás zavede tam, kam chceme, do Kampu, kde je převoz. Cestou potkáváme cyklisty, tak si říkáme, že jedeme asi dobře,ale čas se nám krátí! Z Ueckermünde jsme už ujeli 30 km místo 20 a trajekt nikde! Asi to nestihneme.

V tom se najednou před námi objeví malý plácek u vody a lodička podobná čínským barkám. Převoz! Zjišťujeme cenu, která je sice vyšší než jsme čekali, ale když už jsme tu a když nám to pomůže zkrátit zítřejší etapu a když si Franta bude moci chytit kormidlo do ruky, tak to bereme! Nakládáme kola a vyjíždíme na vodu. Franta se ujímá kormidla! Kapitán lodi sice chvíli nechápe co se děje či jde o únos nebo co, ale Otík Frantu fotí, tak kapitán už ví, která bije.

Ptám se na zvláštní konstrukci v zálivu a kapitán mi podává brožůrku, kde se dozvídám, že jde o unikátní zbytek železničního mostu, který byl zvedací, aby pod ním mohly proplouvat lodě. Postaven byl na konci 19.století a sloužil do konce 2.světové války. Pak byl uzavřen, z části rozebrán a tohle torzo tu zůstalo jako technická památka. Pak nám dal kapitán po skleničce (malá štamprle)bylinného likéru jako bonus k plavbě. Ani jsme se pořádně neusadili a už jsme v přístavišti, v Karninu. Tady u místní restaurace část osazenstva naší skupiny kupuje uzené ryby a pojídá. Já při pivě zpovídám hospodského a zjišťuji možnosti ubytování. Něco mi poskytne, dokonce i možnost přespání ve stanech přímo vedle hospůdky s možností sprchy a WC v areálu. Kluci ale chtějí popojet dále do Usedomu, kde je camping.

V Usedomu jsme dost rychle, ale nemůžeme najít camping. Ptáme se v penzionu Natzke na možnosti ubytování. Mají 6 volných míst, jeden by spal na karimatce a cena bez snídaně by vyšla na 17 Euro na osobu. Neváháme a bereme. Nakonec nám vytáhli přistýlku a tak spali všichni v posteli a měli sprchu s WC.

Večer se jdeme ještě projít městečkem a pak na večeři do penzionu. Tady zažíváme milou příhodu. V jídelníčku je napsáno Wurst Ziege či tak nějak. Jelikož žiju v Třinci, kde se do první světové války za úřední jazyk brala němčina, tak spousta slovíček zůstala v našem nářečí. Tak jsem pochopil že wuršt je klobása či salám a cige je koza. To si přeci nemůžu nechat ujít! Pochoutku kozí klobásy hned tak někde neseženete! Pro jistotu se ptám číšnice s mečením a vystrčenými prsty nad hlavou, jestli se fakt jedná o kozu?! Ta se začala smát od srdce a vysvětlila mi, že nejde o cige, ale o cajge, což není koza, ale něco jako lečo. Teď se smějeme všichni! Přesto to objednávám a chutné jídlo nemohu ani dojíst, tak velká to byla porce! Jinak omáčka je podobná té naší z obchodu pod názvem Cikánská omáčka.

Po pivečku a večeři jdeme s kluky na jejich pokoj ještě pokecat a vypít nějakou ohnivou vodu. Před 23:00 si ještě s Erčou skočím nafotit ze stativu nasvětlenou městskou bránu, ale nic z toho! Automatický foťák není schopen ze stativu vyfotit noční snímek, když je obloha ještě krásně modrá! Ano! Ještě ve 23:00 je tady světlo! Jsme totiž již dost na severu a vliv polárních bílých nocí je tady dost viditelný! I ráno se budíme hodně brzo. Po třetí se již rozednívá a ve čtyři už je den. Pro nás dost nezvyk!

Dnes jsme ujeli 98 km.

Cyklistická trasa 1117766 - powered by Bikemap