1100 km na kole kolem Dunaje

Jenže člověk míní a příroda činí! Těsně před naším termínem Dunaj postihly v historii druhé největší povodně, a tak jsme to museli odpískat.

Ale my, když se pro něco nadchneme, tak to i podnikneme! Třeba s ročním zpožděním. A ještě to vylepšíme! Přidáme kilometry!

Takže letos 10 nadšenců vyrazí už ze švýcarského Zurrichu k Rýnu a pak přes kopečky do Německa, k místu, kde oficiálně pramení Dunaj, do Donaueshingenu. Přes hory a doly, hlavně po šotolině, kolem potůčku Dunaje projedeme kus Německa do Regensburgu, kde už začnou asfaltové cyklostezky lemovat mohutný tok, na kterém už plují velké lodě. Mineme soutok Innu s Dunajem v Passově , v Mauthaussenu uvidíme dalším splynutí dvou řek Dunaje a Enns. V Kremsu vyrazíme na severovýchod, opět přes nekonečné pohraniční kopce do Znojma, potažmo Břeclavi k vlaku, který nás zaveze zpátky domů. Celkem by to mělo trvat 12-13 dnů a ujet by se mělo asi 1000 km. Plán je tedy jasný.

Plán ano, ale naše potřeby ne. Franta s Péťou potřebují jet asi o tři týdny dříve než zbytek. Proto shánějí ještě někoho, kdo by s nimi jel. Nakonec pojedou čtyři. Jejich zkušenosti využijeme i my! Hned první je důležitá! Vlak! Po různých výkladech, kdy vlak z Prahy do Zurrichu nejede a pak zase jede a nebo kola bere a pak zase nebere, musíme koupit lístky už dva měsíce dopředu, abychom měli jistotu, že nám naše bajkoře(kola) opravdu vezmou! Máme tak dokonce slevu na pár lístků za včasný nákup, ale Jura ty lístky v Českém Těšíně na pokladně ČD kupoval dva dny a během každé noci tam byl aspoň 2x než se podařilo všechno domluvit a zaplatit.

O tom, že Franta, hlavní organizátor, ze zdravotních důvodů neodjel, asi víte z výzvy, kterou jsem na Bajkoři vyvěsil, protože jsme potřebovali člověka na zakoupené lístky. Nikdo se však nepřihlásil.

Hlavní skupina osmi cykloturistů vyjíždí 14.6. z Třince, respektive Č.Těšína rychlíkem do Prahy, kde při čekání na vlak do Brusselu (jeho druhá část se někde v Německu s námi vydá do Zurrichu) před hlavním nádražím musíme dávat pořádný pozor na naše „vozy“ před nejen pohledy, ale i rukami místních borců s krabicovými víny. Dokonce k nám přichází nějaká kočka v roztrhaných šatech a chce si domluvit svatbu s jedním z nás…….

Oddechneme si až ve vlaku, kde je po uložení našich zavazadel konečně klid! Čeká nás téměř 15 hodin ve vlaku než dorazíme do Švajcu.

V neděli kolem desáté dopoledne osedláváme naše bajky v Zurrichu a jedeme na prohlídku části města, k jezeru, ale Alpy nevidíme. Pak na radu místních taxikářů, kteří nás obdivují, že pojedeme tak daleko, využíváme poklidné výpadovky z města k letišti a výše na sever k Rýnu. K vodopádům Rhienfall. Silnice jsou v neděli klidné a počasí nám přeje. Vnímáme výzdobu domů, na kterých jsou vyvěšeny národní vlajky. Vždyť dneska Švýcaři hrají fotbalový zápas na MS v Brazílii. Občas zastavujeme na křižovatkách, kde Jura se Škopkem kontrolují správný směr v digitálních přístrojích na stažených cyklomapách. GPS je mocný přítel cestovatelů!

První den na kolech je náročný. Protivítr nás unavuje a mnozí z nás nemají letos najeto vůbec nic! Prdele nás bolí a přicházejí i první krize. Mám co dělat, abych šlapal. I Danek trpí jako zvíře. Ono kolo naloženo brašnami, stanem a vším možným váží samo o sobě i přes 40 kg! Jeden či dva kopečky zvládnete, ale po dvacátém stoupání už vnímáte každé šlápnutí do pedálů. To vás bolí i vlasy na hlavě. Kdyby aspoň ten vítr foukal do zad a pomáhal, ale jako naschvál ne!

Sjíždíme lesem k řece do údolí, tím odpočíváme. Jsme u krásné zelené vody. Je to Rýn. Voda je nasycena fluorem, proto to zbarvení. Je tu plno turistů a hic jak sviňa. Začínáme opět stoupat a to fest! Zase kola tlačíme mezi vinicemi. Je tu krásně, ale nám je těžko. Erča hlásí problém s košíkem na láhev. Je stlačen a nemůže do něj vsunout láhev s pitím. Narovnám to a křup! Košík mi prasknul v ruce! Ku.wa, to je matroš! Musíme sehnat nový. Erča zatím pití musí dávat na nosič pod gumicuki.

Já však pociťuji, jak mi těžknou nohy. Nemohu ani šlapat. Vezu se v závěsu a umírám. Je mi zle. Lehám na zem a vydechuji, ale ne naposled. Musíme jet dále. Večer se blíží a my to máme už skoro celé ujeté. Silou vůle dojedu k Rýnským vodopádům v Dashenu. Většina se vydává dolů přímo k Rýnu, ale já odpočívám u hradní věže a piju pivo v plechu zakoupené v místním bufáči za lidových 6 Franků!!! Postupně získávám energii. Danek spí u fontány a nechává se ovívat chladem z tekoucí vody. Otík mi vodopády nafotí, já se tím pak pokochám doma. Nyní fakt nejsem schopen dělat procházky. Po prohlídce přírodní zajímavosti pokračujeme do campu, který je pár km za městem. Jak jsem rád, když platíme nocleh. Už nikam dnes nepojedu! Jen si dám večeři a spoustu piva. A také jsem to s ostními tak udělal. Baštíme, vychutnáváme místní láhvová piva a sledujeme v TV fotbal švýcarského národního týmu. Je tu i plno fandů v národních dresech a pořádně si to užívají. Švýcaři zvítězli a my jsme se vydali na kutě. Dnes budeme spát poprvé ve stanu a pak ještě asi 10x. Do Schaffhausenu jsme přijeli po 64 kilometrech. Na rozježdění to stačí!

Ráno v místním obchoďáku nakupujeme proviant a také košík na láhev, který jsem včera Erči na kole ulomil. Po úpravě mého sedátka se proplétáme městem a vydáváme směrem k hranicím. Dle předpovědí počítačových simulací profilu tratě očekáváme stoupání, ale zatím se jede úplně v pohodě. Dokonce si Otík fotí krásnou vesničku Merishausen s typickými hrázděnými domky a my si pro jistotu dáváme první Red bull a foukáme kola. Nějak se nám blbě šlape. Ale nejspíš to bude tím, že se opravdu začíná profil zvedat. Postupně všichni sesedáme z našich Bajkořů a vedeme těžká kola vedle sebe. I nabouchaný Škopek potupně tlačí! Projíždíme zvlněnou krajinou, samá klesání a stoupání, státní hranice se tu také klikatí a my jsme jednou v Německu a pak zase ve Švýcarsku. Peloton se trhá, síly rychle ubývají. Je čas na oběd, který si dáváme na odpočívce jednoho z vrcholů místní krajiny. Nabíráme energie a kocháme se výhledy do okolí. V dalším městě hledáme cyklostezku, nechce se nám jet po hlavním tahu. Vybíráme trasu, která po jednom km končí v polích. Část lidí kola přenáší přes svodidla a pokračuje po silnici, část se vrací a zjišťuje, že stačilo jet po druhé straně silnice, kde cyklostezka je! Občas zastavujeme a v naších navigacích kontrolujeme správný směr naší jízdy. Opět tlačíme naše kola do dalšího stoupání a v tom nás dvě babky předjíždějí vsedě na kole do prudkého kopce aniž by sesedly. Mají elektrokola! Stačí jen šlapat a ono to jede samo! No jo, lepší lidi, ti Němci!

Je odpoledne, tak si dáváme lehkou svačinku ve formě melounu, jahod a višní, které kupujeme v jednom stánku u silnice. Prodavačka je studentka z Polska. Takže jsme si i pokecali.

Nyní nás čeká první cíl našeho putování. Pramen Dunaje. Jen ho musíme najít v městě Donaueshingen. Máme smůlu. Prameniště pod kostelem je v letošním roce uzavřeno z důvodu rekonstrukce celého okolí. Proto se přesouváme o pár km níže k soutoku černého a bílého Dunaje, kde se řeka už oficiálně jmenuje Dunaj a do Černého moře je to odsud 2779 km. Samozřejmě se tu musíme vyfotit a dát si panáka na úspěch. Musíme však pokračovat, krajina je zde rovinatější, dokonce se jede i rychleji, ale aby to nebylo jednoduché, tak Škopek a hned po něm i já chytáme defekty. Proto se rozhodujeme pro rozdělení naši skupiny a unavenější jedou dopředu a my lepíme. Zdržení máme tak velké, že první skupinu dojíždíme až v cíli dnešní etapy v Tuttlingenu. Dokonce tu trochu bloudíme, ale nakonec nacházíme minicamp, kde přespíme. Po večeři však nemůžeme dlouho usnout. Němci totiž dnes porazili Portugalce na MS ve fotbale a fanoušci slaví bujaře dlouho do noci. Dnes jsme ujeli 87 km v docela kopcovitém terénu.

Další den máme problém s odevzdáním klíče od toalet. Máme na něho zálohu, ale paní v recepci bude až v 10:00 a my už po osmé chceme vyrazit. Domlouváme se s německou rodinkou a za polovic zálohy jim klíč přenecháváme. Oni vydělají při jeho navrácení a my nejsme tolik ztratní….

Po obligátním nákupu potravin se musíme zase dostat na cyklostezku a jet po D-route 6.

Počasí máme jasné a pomalu se odhalujeme. Projíždíme zemědělskými oblastmi, dokonce sledujeme pasáky ovcí, kteří pomocí Border kolie nahánějí stádo na novou pastvinu. Míjíme typické hrázděné stavby, ale i zámky. Krajina je romantická. Cesta se mění v bílou šotolinu. Projíždíme lesy a kolem nás jsou skály podobné těm našim v Českém ráji. Je to tu krásné a rozhodujeme se pro zpomalení a posezení u šálku kávy v jednom statku, kde mají restauraci, ale máme smůlu. Nikdo tu není. Musíme tedy pokračovat. Krajina je však stále krásná. Skály, hrady a zámky nad námi malují krásnou kulisu. Vyjíždíme z lesů do lázeňského městečka podivného jména, které si nejde zapamatovat. Přesto si tu ten domácí koláč s kávou dáváme. Otík ještě navštěvuje místní klášter a nafotí si ho. Po několika dalších ujetých km nacházíme odpočívku, kde se dnes naobědváme. Dunaj teče pod námi a my se cpeme klobásami a zeleninou, kterou si Danek ještě veze z domu! Celá dnešní etapa se jede po bílé šotolině, která hodně práší. Boty i kola máme úplně bílá. Co to udělá s našimi řetězy, brzdami a přesmykači?

Je teplo, zastavujeme u různých pramínků vyvedených z místních lesů a osvěžujeme se. Pssssss! Škopek stojí. Defekt na obě kola najednou! To se jen tak nevidí. Stojíme a opravujeme. Pro část našeho týmu je to chvilka žádaného odpočinku. Třeba Danek má krizi a trpí jak zvíře. Oprava se protahuje. Proto zase slabší skupinka vyjíždí dopředu, aby se peloton nezdržoval častými přestávkami na odpočinek. Scházíme se ve městě, kde budeme i nocovat. V Riedlingenu. Také tu nakoupíme potraviny na zítřek a Škopek hledá cykloservis na zakoupení nových plášťů. Ty staré jsou sjeté a defekty budou přímo přitahovat. Servis je však zavřený. Proto jedeme za město, kde je malý, ale útulný rodinný campming a láhvové pivo z automatu, které chutná po ujetých 97 kilometrech znamenitě!

Další ráno je chladné, ale slunečné. Čeká nás opět hezký den. Chtěli bychom dneska dát první trať delší než 100 km. Tak doufejme, že to zvládneme?! Využíváme docela rovinatého profilu trasy a v polích s výhledy na německá městečka se jako kachny v závěsu těsně za sebou proplétáme kolem Dunaje v protivětru. Je dobře, že to tu máme zorganizováno, sil tak ubývá podstatně méně než bychom měli jet roztahaně. Ono to chvíli trvá než se na tom dohodneme všichni, každý je totiž na tom fyzicky jinak. Zpočátku to přineslo do týmu i nějakou hádku.

Máme za sebou i první ostré stoupání do obce Rechtenstein, která je zajímavá soutokem tří řek: Dunaj, Kreis a Alb….

Cestou pociťuji problém s podřazováním na lehčí převody. Občas nepřehodím dobře a pak musím z kola seskočit a tlačit ho tam, kde ostatní jedou. Mažu přesmykač a dotahuji jej. Není to však lepší. No nic, musím se přizpůsobit a řadit už pod kopcem, sice zpomalím, ale pojedu.

Je čas na kávu a nějakou tu domácí kuchyni ve formě zákusku či koláče. Sedáme u pekárny, která je součástí nákupních center za městem. Nejen že jíme a pijeme kávu, ale mažeme si různé bolavé části těla, natahujeme si stahováky, jíme Ibalgin a zapíjíme vitamíny. Jsme jak lazaret. Jen tak mezi řečí říkám, že jsme „Čechiše kripl“ a za námi sedící německý týpek se rázem polévá svou kávou a směje se jak smyslu zbavený. Asi ten pohled na nás byl dost výstižný?!

Máme dvě hodiny  odpoledne a my ještě neobědvali. Nacházíme hezké místo nad městem s dalekými výhledy do okolí a vedle nás se pasou koně z nějakého cirkusu, který tu rozbil své šapitó. Už pravidelně po jídle do sebe lejeme zase Red bull, který nám dává křídla. Ale i tak cítíme únavu, Danek je rád, že si může na chvíli lehnout. Erču bolí achilovka, mě zadek. Musíme však pokračovat. Jedeme v balíku a to pomáhá slabším a unavenějším v šetření sil. Dunaj se tu začíná už rozšiřovat, ale na lodní plavbu to ještě není. Cesty jsou pořád z větší části šotolinové, ale čím blíže Rakousku, tím více asfaltu. Tzn., že ubývá i horských etap.

A tak, aniž bychom to dneska nějak zvlášť pocítili, tak jsme ujeli 101 km a zaparkovali za městem Günzburg v campingu Gutshoh – Donauried. Majitelka je velice milá a dokonce nám zajišťuje na další den pečivo a pití, protože je tu zítra státní svátek a my bychom nikde nic nekoupili. Škopek mění oba pláště za nové protiprůrazové Schwalbe, které koupil v jednom cykloservisu, když jsem já zrovna hledal místo pro vykonání tělesné potřeby v jedné čínské restauraci.

Večer trávíme u pivečka sledováním fotbalu v TV a mazáním prvních spálenin od sluníčka.

Dnešní ráno nesmíme podcenit mazání, tím mám na mysli to proti sluníčku. Na dnešek hlásí 30°C! Hned ráno cítím zadní kolo jak na vodě. Raději na první benzínce přifoukám obě gumy a pokračujeme v cestě kolem Dunaje. Vjíždíme do nějakého většího města, kde nás hasiči zpomalují a upozorňují na procesí procházející městem. Jedeme opatrně a vše sledujeme. Dnešní svátek je v Bavorsku tedy křesťanský. Otík dokumentuje poctivě všechno! I mě. Zadní kolo je zase prázdné. Jožko mi poskytuje první pomoc. Spray na opravu duší. Nafoukám tedy pěnu do ventilku, dofoukám a jedu.

Dnes je opravdu horko. Tekutiny rychle docházejí. Musíme s nimi začít šetřit. Máme i hlad. V tom nám před očima vyrostlo něco jako McDonald, ale s jiným názvem. Kupujeme si tedy různé Burgry, tortilly, kávu a hlavně velký kelímek pití za 1 Euro, do kterého si můžeš dolévat pití jak hrdlo ráčí! Já ho (objem asi 3/4l) doplnil hned 5x!!! Byl jsem opravdu hodně dehydrován. Nechápu, jak si třeba Otík vystačil s pitím, které si ráno připravil. I Jana to zvládala nějak lépe s menším přídělem vody. Asi tréning?

Po obědě nás však potkaly kopce a zase prudký úbytek vody. V jedné dědině jsme využili fontány s pitnou vodou, tak doplňujeme naše čutory. Kecáme tu i se skupinkou německých cyklistů, kteří s uznáním pokyvovali hlavou nad naší plánovanou trasou z Zurrichu až na Moravu.

Pokračujeme po chvilce po náspu kolem Dunaje, kde už sledujeme rekreační lodičky, ale velké tu stále nejsou. Jíme různé hroznové cukry a zalíváme Red bully. Žhavé slunce nás vysává jako houbu a k tomu všemu zase kopec, kde musíme kola tlačit. Škopek je tu však velice mile potěšen objevením kešky. Jeden z jeho cílů je splněn. Našel kešku v zahraničí.

V podvečer vjíždíme do historického města Neuburg, které se hrdě tyčí nad Dunajem. Kousek od centra nacházíme i camp, ze kterého sledujeme zapadající sluníčko nad zámkem a starými domy. Je to jako v pohádce. V restauraci si dáváme různá piva a vychutnáváme si jejich kvasničáky. Přitom sledujeme další fotbalový zápas mistrovství světa a diskutujeme. Hezký a náročný den nám dnes dovolil ujet 93 km.

Jsme sedmý den na cestě. Toužím po delším spánku a asi tak i bude? Na plachtu stanu totiž dopadají kapky deště, tak budeme určitě čekat,  až to přejde. Erča však po příchodu z toalety hlásí, že neprší. Na stan padají kapky z větví stromů, pod kterými spíme. Škoda, musím vstávat!

Vyjíždíme na nákupy a chvíli máme na sobě i pláštěnky, ale za nedlouho je sundáváme. Je chladno, ale bez deště. Danek hlásí defekt. Kolo opravujeme, ale plášť je poškozen. V nedalekém městě Ingolstadtu navštěvujeme cykloservis a kupujeme pro Danka nový plášť, samozřejmě Schwalbe. Seznamujeme se tu s týpkem, který je na celoodpruženém horáku a říká, že nás z města vyvede na cyklostezku a že s námi i kousek pojede. Dělá si každý den 100 kilometrový tréning. Na to, že je mu 86 let, prý nemáme hledět!!! Využíváme tedy toho a říkáme si, že dědek kecá a že za městem kopneme do vrtule a pojedeme naším tempem. Jsme však v šoku! Týpek jede stále v čele a neustále nás popohání vpřed! Jede rychle a část z našeho týmu mu přestává stíhat a dokonce začínají padat i nadávky. Musíme ho brzdit. Moc se mu to nelíbí, ale zpomaluje. Hovořím s ním a zjišťuji, že přes 40 let pracoval ve městě v automobilce Audi. Když mu anglicky vysvětluji, že naše ženy zůstávají za námi ve frontě, tak suše odpovídá, že by měly jít na frontu, ale tu moskevskou! No, humorná vzpomínka na II.světovou válku. Budiž. Máme ujeto 50 km, čas na oběd. Týpek tvrdí, že musíme jet dále, jíst budeme později, ale tým se už bouří a potřebuje pauzu. Zastavujeme tedy. Maníkovi se to nelíbí, ale chápe. Loučíme se, děkujeme za doprovod a později už jen vzpomínáme na vitálního člověka, který se objevil a pak zase zmizel, ale v naší paměti zůstane asi na vždy!

Po obědě přijíždíme do jednoho z nejkrásnějších míst putování. Do zátoky Dunaje lemované skalisky. V tomto opuštěném místě stojí nádherný klášter i s pivovarem. Jmenuje se Kloster Weltenburg. Lidí je tu všude jako máku. Ale abychom mohli pokračovat, tak musíme na lodičku a kochat se pohledy na klášter a skály z vodní hladiny. Po pár kilometrech vystupujeme  na levém břehu u cyklostezky a Jana nejede. Prázdné kolo! Po servisu pokračujeme dále po toku řeky a pozorujeme už i větší výletní lodě. Otík zůstává pozadu, fotí místní malinký přístav. To však nevadí, vždy nás v pohodě dojede. I Jana to tak provozuje, ale nyní se k nám nepřipojuje. V tom na nás troubí auto a hlásí, že paní na kole za námi má problém. Děkujeme řidiči a část se vrací zpět. Druzí čekají na místě. Zase defekt! I Jana už má zničený plášť. Po opravě to už není daleko do campu Kapfelberg. Hned na recepci kupujeme lahváče piva pro každého z nás, abychom doplnili minerály a pak honem postavit stany, dát sprchu, povečeřet a navštívit místní hospůdku a probrat při místním klášterním pěnivém moku dnešní den. Den, kdy jsme ujeli 80 km.

A máme tu ráno. Víme, že budeme muset Janě koupit nový plášť, jinak to dále nepůjde. Také se dozvídáme zprávu, že Danek dnes končí, ve Straubingu ho vyzvedne syn a odveze domů do Kladna. Týden na kole mu stačí. Dobrá tedy. Šlapeme. Cesta je už asfaltová a není tak kopcovitá. Dunaj už nabírá své mohutnosti a cyklostezky se už více drží samotné řeky. Po krátké ranní zajížďce na jeden z mnoha ostrovů Dunaje pokračujeme už správným směrem. Všichni už jsme sehraní, máme už něco najeto a nasezeno na sedátkách našich kol a tak fičíme téměř třicetikilometrovou rychlostí vpřed.

Jsme v Regensburgu, v místě, kde jsme měli původně startovat. Město je to krásné, historické. Slyšíme tu i naši rodnou češtinu a my tu i kupujeme plášť pro Janu. Já si ho pro jistotu kupuji do zálohy také. Otík mi ho pak na vozíku za kolem poveze až domů, za což mu tímto děkuji!

Opouštíme město a za ním už na klidné cyklostezce, na odpočívce obědváme. Danek už telefonicky domlouvá místo srazu se synem.

Dnešní den jsme ujeli 78 km. Musíme totiž trasy plánovat podle toho, jak se po cestě nacházejí campy. Stačí jeden minout a pak třeba i dalších 40 km nenajdete druhý. Využíváme volného času na procházku městem Straubing, na posezení v restauraci u místního Weisbieru a na rozloučení se nejen s Dankem, ale i Josefem, kterýžto jako jeho brácha ho doprovodí domů…

Počasí nám stále přeje a i následné ráno je opět krásné. Od dneška s námi už dva členové týmu nepojedou. Brzy je horko, ale pokud jedeme, tak nám to nevadí, když zastavíš, tak je zle. Přestane tě ovívat vítr a začneš se enormně potit. Proto zastavujeme jen na pití a hned zas pokračujeme v jízdě.

Stezky jsou již po rovině a vítr konečně fouká do zad. Jede se opravdu dobře a v pohodě. V jedné vísce, která leží za valem, který odděluje Dunaj od osídlení, mají zase nějakou pouť. Sledujeme průvod v krojích a samozřejmě odpočíváme. Také koukáme na chlápka, který si z přívěsu za autem spouští na hladinu řeky motorový člun. Nějaká slečna či manželka si sedá na příď lodě a romanticky rozrážejí protiproud a mizí v dáli… My obědváme.

V následující vesnici zastavujeme u řecké restaurace, kde si objednáváme kávu a něco malého k tomu. Majitelka nás posílá do háje. Nechceme totiž jídlo nebo nějaké menu. Máme si najít jinou hospodu! No, lidé jsou všude stejní. Jedni dobří, druzí špatní. Projíždíme úrodnými poli, pak zase kolem Dunaje a vychutnáváme si dnešní krásný letní den. Otík s Janou to všechno fotografují. Já to měl dělat také, ale foťák, který vždy sebou vozím je od dcery a ta ho slíbila druhé naší dceři na její dovolenou v Řecku. Naše termíny se překřížily, tak jsem urychleně koupil malou GoPro cameru Hero3 s tím, že udělám záznam na ni. Jenže ta si postavila hlavu, a zapnula se jen tehdy, když chtěla. Šmejd jeden!

Chuť na kávu nás stále nepřechází, tak Jura, který většinou jel v čele, zastavuje před Passovem v hotelu nad řekou. Objednáváme si kávu. Číšník je Čech, tak je to takové rodinné.

V Passově se projíždíme přístavem, objevujeme domy s čárami po loňské povodni, která se tu přehnala a pak se díváme na soutok dvou obřích řek: Dunaje a Innu. Ještě dlouho po soutoku je Dunaj barevně rozdělen na bílou část Innu a na tu původní tmavou dunajskou.

Zastavujeme u jakéhosi pomníku, který tu stojí na památku brutální vraždy několika lidí v tomto místě. Je to sice morbidní, ale Škopek zjistil, že je tu i keška a tak hledá, ale marně. Já ji však našel. Po registraci a zápisu na svitek papíru pokračujeme dál. Dnes máme camp ještě daleko před sebou.

Jaké je naše překvapení, když zhruba o 20 km dříve než bylo plánováno, stojíme u solidního campu. Sledujeme tachometry a máme ujeto 118 km. Rychle se rozhodujeme pro rozbití tábora tady v Kastenu. A ještě jedna poznámka k dnešnímu dni. Dnes to bylo bez poruchy!!!

Jsme už desátý den na kolech a počasí je stále skvělé. Po sbalení stanů se trošičku nemůžeme domluvit na směru jízdy. Jedni chtějí jet podél řeky, druzí zase po silnici. Podle místních prý kolem vody stezka nevede. Vybíráme tedy silnici a také nakupujeme v  vesnickém Sparu drahé jídlo a pití. No nic, dnes se bude platit celkově více. Pojedeme na lodičkách a to nebude zadarmo. Čeká nás až 4x plavba po vodě.

Hned ta první je však parádní. Nasedáme v Au a projedeme nádherným meandrem, který je součástí taháku turistů na Dunajskou cyklostezku. Vychutnáváme si plavbu a chrochtáme blahem. S námi jedou i Francouzi, se kterými se už několik dnů potkáváme na trase i v campech. Prohodíme pár slov a chválíme kvalitu stezky. Po pár km plavby vytahujeme kola z lodičky a jedeme po levém břehu. Je to tu moc krásné, romantické. Jura říká, že je to jeden z nejkrásnějších úseků stezky. Jsou tu hrady, zátočiny a kvalitní asfaltka bez aut. Za to cyklistů přibývá, ale to nám nevadí. Zdravíme se už z dálky a všichni s úsměvem na rtu na sebe mávají jako staří známí. Moc se nám to líbí. A máme tu zase konec cesty. Opět využíváme lodního trajektu, který není nijak dlouhý, snad jen pár stovek metrů, ale bez něj bychom museli jet hodně km navíc a to ještě v kopcích. Později najíždíme na most a poté kopírujeme břeh pravý. Nyní se pohybujeme v lužních lesích, kolem stezky je spousta písku z řeky, která se tu pravidelně vylévá. Když opadne voda, místní cestu vyčistí a zase se můžou cyklisté vydat na svá putování tímto krajem. Nesmíme však stát! Komáři by nás vysáli z krve! Opět konec cesty. Čekáme na přívoz, který nejen nás, ale i další cyklotýmy, auta i motorky převeze na druhý břeh do města Offensheim. Po levé straně pojedeme až do Linze. Kus cesty je nudný kolem hlavního silničního tahu, na kterém je hustý provoz. S radostí v pozdním odpoledni zastavujeme v hospůdce s výhledem na město. Dáváme si kávu či pivo a plánujeme další směr jízdy. Centrum vynecháme, zůstaneme na levém břehu a tak Linz opustíme klidovou rekreační zónou. Po cestě budeme muset přes  elektrárnu přejet na pravý břeh a pak do města Enns, za kterým je další soutok řek Enns a Dunaje. Chceme to vidět, ale nějak bloudíme. Sjeli jsme z hlavní cyklostezky na nějakou místní. Musíme zpátky a rázem nás tlačí čas. Musíme totiž použít převoz do Mautthausenu. Je pozdě a my nevíme, do kolika loďka funguje? Máme štěstí! Hned po příjezdu nasedáme na převoz a zjišťujeme, že převoz pojede ještě i za hodinu.

Hned za městem děláme velký nákup, protože máme hlad a žízeň. S proviantem nejedeme daleko. Pár km za obchodním centrem je cíl dnešního dne v přístavním campingu Au an der Donau. Dnešních 117 km bez poruchy si zaslouží spláchnout dobře vychlazeným pivínkem.

11-tý den bude posledním dunajovým. Fičíme po hladkém povrchu stezky velice rychle až do Greinu. Poprvé odpočíváme a komentujeme hit Dunajské cyklostezky – elektrobicikly. Opravdu davy důchodců, ale i mladších kolem nás využívají elektrické energie, která je v nabíjecích automatech zdarma! A tomu všemu její hustá síť dobíječek je natolik zajímavá, že si lidé tato kola přes počáteční vyšší cenu kupují a pak i využívají. Až budu starý, tak si to koupím také! Já s Jurou jedu po známých místech, obědváme na stejném místě, jako kdysi před 8 roky, ale pro zbytek týmu je to objevování něčeho nového. Melk, nádherné město s klášterem nad Dunajem objíždíme. Čas je naším nepřítelem. Pokud chceme dojet do Kremže, musíme šlapat a počasí také není nijak valné. Možná sprchne? Později se ale počasí zlepšuje i ráz krajiny. Projíždíme zase jednu z nejkrásnějších oblastí cyklostezky údolím Wachau, údolím vína. Proplétáme se vinohrady a vinnými sklepy. Chceme také ochutnat místní víno, ale nenacházíme ani jednu otevřenou bůdu. Škoda. A tak dojíždíme do Kremže, kde v campu zjišťuji, že mi upadl nosič ve vidlici na jedné straně. Silný drát to spravuje. Po 110 km se vydáváme ještě na prohlídku staré části města a pak do restaurace na večeři a pivečko. Obsluhuje nás slovenský číšník, kterého se ptám na možnosti vlakové dopravy do Čech. Erča má achilovku úplně v tahu. Nepomáhají ani stahováky a ibalginy. Ráno se rozhodneme pro způsob dopravy domů a pro případné odloučení od skupiny.

Ráno se Erča rozhoduje pro jízdu na kole. To netuší, co ji čeká?! To netuší nikdo!

Začátek je v pohodě kolem vinohradů a vinných sklepů. Kilometry rychle naskakují, ale začínáme stoupat. Po několika dnech musíme opět sesedat a tlačit kola do prudkých kopců a Erice to hodně vadí. I Jana už má toho hodně a začíná zaostávat. I my cítíme, že to nejede. Red Bully tečou proudem a jeden kopec přechází v druhý. Není tomu konec!

Erči nejde ani přehodit řetěz. Přesmykač a přehozavačka jsou natolik zalepené prachem z německých stezek, že vše ztvrdlo na beton. Jura vytahuje olej. Fest to vše promažeme, prach to vyplaví a opět se může řadit. Erča jede.

Aby toho nebylo málo, tak obědváme u požární zbrojnice na dřevěných lavičkách a já sedám do něčeho lepkavého. Cyklokraťasy mám zasrané od smoly. Říkáme si, ať už jsme v Čechách. Když parkujeme v Retzu, tak nálada stoupá. Tady už to známe z předešlých dovolených a víme, že to do vlasti není daleko. Mezi vinohrady nám to pěkně odsýpá a rázem jsme na státní hranici. Jura volá jednomu chlapíkovi, jestli má volné ubytovací kapacity v Havranikách, kde bychom rádi přenocovali. Máme štěstí,  je volno. Na recepci si kupujeme i pár láhví vína a večer zapíjíme úspěšný návrat do mateřské země.

Přesto se cítíme po dnešních 73 km dlouhé horské etapě dost vyšťavěni. A pro mě s Erikou je to konečná. Ráno na kole sjedeme 10 km do Znojma a odsud již vlakem domů. Musím jet dříve než zbytek party, slíbil jsem totiž kamarádům, že jim uvedu vernisáž k jejich výstavě fotografií.

Zbytek osádky následující den jeli do Břeclavi (asi 100km) v chladném počasí a protivětru. Pak vlakem domů. Také oni byli rádi, když už seděli v kupečku a nemuseli šlapat.

Závěr: Celkem jsme ujeli 1100km, respektive 1200km ti, co jeli do Břeclavi. Nejen pro mě, ale pro většinu z nás je to dálkový rekord! Jen Otík má najeto, pokud se nepletu, více.

Co dodat víc? Jaké jsou naše postřehy? Rady?

Část z nás vyjela na tuto trasu, aniž by před tím trochu trénovala. Nejvíce to pocítila asi Erča a Danek. První dny i já, a to jsem měl 300 km už najeto, ale nic to neznamenalo. Škopek celou zimu jezdil na spiningu a k tomu dělal nějaký kondiční box. Na něm to šlo vidět opravdu hodně! Neměl problémy, jen odřený zadek, ale to nastane většinou tehdy, pokud nejste dostatečně zvyklí na sedátko svého kola. Nejvíce v pohodě byli ti nejstarší – Otík a Jura. I Jana jela v klidu, ale poslední etapu z Rakouska už také nemusela.

Takže aspoň 500 km na kole před těžce naloženou cykloexpedicí našlapejte! Dunajská stezka patří k těm lehčím, ale v úseku Rakouska. Německo je těžší, většina stezky je na šotolině a je na ní spousta kopců, prudkých, ale i těch táhlých a dlouhých. Campingy jsou v pohodě. Jen první noc ve Švýcarsku nebyla v kuchyňce el.zásuvka. Vodu jsme museli vařit na plynové bombě, kterou sebou má  Jožko. Jinak nám vždy stačila varná konvička, kterou Otík sebou vozí ve vozíku za kolem. Je až s podivem, co všechno tam sebou měl! Nikdy nám nic nechybělo! On měl vždy všechno po ruce! Mám dojem, že jsem mu tam viděl i šlapací šicí stroj…

V supermarketech jsou potraviny minimálně stejně drahé jako u nás. V Německu dokonce levnější! Pivo nejdražší ve Švýcarsku – i 6 Euro! Pak Rakousko za 3 éčka a v Německu Eura dvě. Také je dobré si připravit peníze na převozy, cca. 4 Eura na jednu plavbu. My jsme jich měli asi celkem 5?

Další postřeh a zároveň rada je ta nejdůležitější! Obujte si kola do nových, pokud možno protiprůrazových plášťů! Zde nešetřete! Určitě se vám to oplatí. Viz naše trápení.

Mastičky, jako Rybilka nebo dětský Pithiol vozit sebou a každé ráno nanést na zadek pořádnou vrstvu!!!! Kdo šetřil, tak trpěl.

Značení stezek je parádní, jen je třeba být bystrý, protože se na jednom sloupu občas objeví 4 až 6 dalších tabulek se směrem na lokální stezky a rázem můžete sjet mimo tu hlavní.

Dalším postřehem je to, že cyklista je vítaným hostem, který veze prachy a je třeba o něj pečovat. I řidiči aut vás z dálky pouštějí tak, že sami vjedou mimo cestu na trávu a stojí až je minete. Samozřejmě na společných komunikacích. Na minimálně polovinu  stezek motorová vozidla nesmí.

Jo! A pozdravit má tady ještě tradici a svou váhu! Pozdravem nic nezkazíte, minimálně vyvoláte úsměv na tváři zdraveného a hned je den krásnější!

Vyjádření jednotlivých účastníků zájezdu:

Jura – Je třeba naplánovat další akci! Ale letos pro změnu se spaním mimo stan.

Jožko – Je mi moc líto, že jsem to s vámi nejel celé! Už přemlouvám bráchu (Danka), abychom letos dojeli to, co jsme loni vynechali.

Škopek (René) – „Nevím, ty vole! Nejsem spisovatel! Nadšený, odpočatý, skvělá společnost, krásná příroda, počasí. Už se těším na repete. Nemohu posoudit, zažil jsem to poprvé!“ Říkám: „Já to tam tak napíšu.“ „Opovaž se!!!!“

Já (Palo) – Byla to pro mě rekordní ujetá vzdálenost během jedné akce. Dokonce jsem byl Vildou, sportovním šílencem, přivítán ve společnosti vrcholových sportovců! Což neskutečně hřeje, ale je otázkou, jestli se poddat počtu ujetých kilometrů nebo raději zvolit kratší tratě a kochat se okolím. Rekord mám, nyní zkusím něco pohodového.

Otík s Janou se vyjádřili heslovitě, ale výstižně!

Ahoj Pavle.

Trochu jsem se zamyslel a zasílám pár postřehů z cesty po cyklostezkách kolem Dunaje.

- kopcovitě náročné první tři dny

- krásná cyklo trasa po kvalitních cyklostezkách

- hezká údolí s řekou Dunaj

- hodně kulturních památek hradů, klášterů

- po cestě hodně půvabných malých vesniček ve starobylém stylu

- velmi dobrý vlakový spoj až do Curychu

- vzrušující zážitek při soutoku řek "Breg" a "Brigach, kdy z jejich soutoku vzniká Dunaj, ze začátku kvetoucí řeka

- neskutečný zážitek s pohodou v duši a krásným čištěním hlavy od všedních a pracovních povinnosti

- příjemné zpestření při vodních přejezdech Dunaje na převozech, pramicích doplněno atmosférou modrého Dunaje

- kvalitní orientace díky elektronických map Jirky a Renka doplněné papírovými mapami Pavla a Josefa

- velmi příjemné kempy s výborným zázemím

- exkluzívní počasí po celých 13 dní, bez chladu a dlouhého úmorného horka a samozřejmě deště, asi nás měl někdo rád

- vynikající parta, bez výrazného konfliktu a velmi přátelská večerní posezení většinou u láhvového pivka

- plno státních vlajek na všech námi navštívených státu Švýcarska, Německa i Rakouska

- zážitky při překročení státních hranic mezi jakýmikoliv dvěma státy

- vzrušující jízda mezi prostornými vinicemi

- pouze 8 defektů při celkově najezděných asi 7500 km

- ještě jednou děkujeme všem kamarádům za příjemně strávených 13 dnů ve vaší společnosti

 

Pavle je to jenom pár věci co mi utkvělo v mysli na pro nás s Janou vynikající dovolenou uprostřed výborných lidí a v krásném prostředí kolem Dunaje.

 

Danek vzpomíná na to, že jel po těžkém zdravotním vyšetření a že první dva dny krutě trpěl. Přesto děkuje partě, že ho nijak nehnala a čekala na něj, když přišla těžká chvilka. Byl nadšen, že mohl jet s námi a že všechno proběhlo v pohodě. S dobrými lidmi, dobrou partou, to jde vždy lépe! Děkuje, že jsme ho mezi nás přijali.

 

Erika píše: “Tato cykloakce úchvatnou krajinou byla pro mě fyzicky náročnější, ale o to úžasnější to byl relax pro mou duši, navíc ve společnosti skvělých lidí. Celkově jsem byla spokojená a už se těším na další cykloputování!“

autor: Pavel Zubek

foto: Otmar Švrček, Pavel Zubek, Josef Straňák