Praha - Dakar a ještě kousek aneb 40 dní na cestách s Tatrou (4.-8. díl)

Petr Šigut, Frenštát pod Radhoštěm: Cestu předcházel telefonát mého kamaráda Jardy Jindry, jestli nechci jet jako fotograf na expedici po stopách slavného závodu Paříž Dakar. Takové nabídky se neodmítají! Nyní pár zápisků ze Senegalu a Mali.

První díl je tady.

---

4.díl. Aneb, konečně v Senegalu.

Senegal bych popsal jednoduše, je to země plná obrovských baobabů, termitišť a krásných žen. Lidé jsou tady velice chudí, ale vstřícní a chtěli by vám prodat i nos mezi očima. Focení lidí není problém, ale má to jeden háček, rádi zapozujou, usmějí se, ale ihned po vás chtějí abyste si něco koupili, náramky, korálky,klíčenky z rohů , člověk musí mít mnoho fyzických i psychických sil aby se se všem těm štěbetavým prodavačkám ubránili.
My jedeme krajinou baobabů dále a dále, cesta ubíhá rychle až do okamžiku kdy nám uprostřed ničeho umře auto a to docela, nejde nic elektrika nastartovat, konec, dosti děsivá představa. zkusíme se spojit o ostatníma a baterkou ze žluťáska startujeme, naštěstí jsme kousek od malého městečka.
V servisu zjišťují, že nám odešel alternátor, hhm, to tady budeme nocovat pár dní, pomyslel jsem si, ale chyba lávky , za hodinu jedeme dále s vyměněným alternátorem, nechápu to, myslím, že i u nás by to trvalo tak 2 dny.
Tatra míří mezi baobaby a my jí točíme s dronem, když v tu si to dron zamíří do koruny asi 20m stromu, to je konec, takový dlouhý žebřík opravdu sebou nemáme, a nikomu z nás se nechce lézt za čokoládičku nahoru, když v tom zasáhne vyšší moc a dron spadne ze stromu sám dolů, je naštěstí nepoškozen, my máme radost jako vězni z amnestie a točíme dále,
Konečně Dakar,jedeme na letiště pro Karla Lopraise který se zde vrátil zavzpomínat na své úspěchy.
Brzo ráno vjíždíme do národního parku Bandia, tatra se proplétá mezi nosorožci, žirafami, buvoly , daří se mi udělat pár zajímavých fotek s těmito nádhernými zvířaty.
Večer ubytování v hotelu, dobré jídlo, pivko, prostě pohoda jak má v závěrečné etapě být.
Po příjezdu k růžovému jezeru kde končil světoznámý závod mě trochu zklamal. Růžové jezero vůbec nebylo růžové, spíš kalňačka, barvou by jí přirovnal k Tichavskému rybníku.
Brzy ráno vstávám beru foťák a mířím k jezeru, stojím s otevřenou pusou, je opravdu růžové, má větší koncentraci soli jak mrtvé moře proto se v nedám moc plavat.
Zbarvení vody je od červené po růžovou a vzniká bakterii Duneliella salina , je pro lidi zcela neškodná.
Bereme loďku a vydáváme se podívat na práci kterou asi nikdo z nás místním nebude závidět a tou je těžba soli z jezera.
Celý den stojí po ramena ve slané vodě a nabírají lopatou do loďky sůl ze dna, musí se mazat máslem aby jim sůl nerozleptala kůži.
Když přijíždíme blíže vypadají docela naštvaně, že je fotíme, proto jim dává náš průvodce peníze , s úsměvem si je dávají do klobouk a my sledujeme jejich dřinu.
Jarda si chce práci vyzkoušet a odhodlaně skáče mezi dělníky, i přes to, že je to kus chlapa má veliký problém ošatku nasypat do lodě. Obrovitý černoch ho s pusou od ucha k uchu poplácává obdivně po zádech, no přiznám se , že raději zůstanu u focení a nebudu brát zdejším lidem práci.

---

5.díl
aneb lyžujeme v Senegalu.

Vím, zní to hloupě, ale je to tak, původní záměr byl zapojit za tatru lyže a zablbnout si v dunách Mauretánie, bohužel počasí bylo tak otřesné, že bych nevyhnal ven ani Islámského teroristu a proto se celá naše eskadra v čele s Karlem Lopraisem přesouvá k moři které leží hned vedle dojezdu cíle Dakaru. Na pláži není naštěstí nikdo kromě místního svalovce který šel chytat bronz a prodavače cetek který měl psa.
Kdo bude vlastně lyžovat, ? toť otázka která padla hned v úvodu? když jsme vyloučili chromé, choré, neobratné, nemohoucí, nelyžaře, simulanty a tech. zázemí zbyl lyžař jen jeden.
Nu což i ten je dobrý, ještě zapojit za lano , namazat lyže a jedem, dron se zvedá do vzduchu , chvílemi ho napadá místní dravec, který v něm vidí konkurenci, kamera vrčí , lyžař v podobě Honzy se zoufale drží lana, občas spadne, zase se vesele postaví a jede se dále, jen si říkám, že když Tatra zapadne , tak už jí odsud určitě nevytáhneme, nakonec vše dobře dopadne, Honza vyleje mořskou vodu z lyžařských bot, potřepe si rukou s Karlem,který je ve svém živlu a je to.
Jinak se ten den nic zajímavého nestalo, jen nám na pokoji netekla voda, večer byl teplý a ztratil jsem brýle.
Ráno nás čeká návštěva sirotčince kde veze humanitární pomoc a tak si poslechnu místní hudebníky kteří nám přišli zahrát místní muziku, vypiju jedno pivko s názvem Gazela a jdu na kutě.
Ráno je jako vždy krásné, nebe bez mráčků, teplo, nasaju mořský vzduch a jdu fotit konzervy od Hamé , aby sponzoři měli pocit že pracuji a jejich paštiku a guláš si zasloužím.Mimochodem se opravdu většina jídel od nich dala jíst. .
Snídaně je stejná jako vždy, káva, sladký rohlík a veselá kráva, v podobě sýra.
Dva vyvolení dostanou dokonce jedno vajíčko, závistivě je pozorujeme.
Dostávám odvahu a ptám se, proč pro 8 lidí jsou jenom 2 vajíčka
No protože jich více nemáme řekne s usměvem černá holčina a jde pryč.
Po tomto vysvětlení si jdeme zbalit věci a chystáme se na návštěvu sirotčince.
Vše vypadá jednoduše , až na to , že vlastně nikdo neví kde ten sirotčinec je.
Ještě, že máme místního průvodce který ví snad všechno.
Z úsměvem od ucha k uchu nám říká, že je to hned vedle, zhruba 5 km a že bydlí ve vedlejší vesnici, proto jsme jej posadili na přední sedadlo aby navigoval.
Zhruba po hodině jízdy jsme lehce znervozněli ale jeho úsměv od ucha k uchu nás uklidnil, po druhé hodině jízdy znejistěl i náš průvodce a na naše náléhaní se šel zeptat
na cestu. Půl hodinky mával rukou do leva, půl do prava. Sirotčinec jsme k večeru našli, na dotaz proč tam netrefil dříve, když říkal, že je to hned vede jeho vesnice , ale žeprej tam udělali asfaltku a on to nevěděl.
Konec 5 dílu.

---

6.Díl. Směr Mali, aneb loučení

Návštěva sirotčince mě naštěstí mile překvapila, děsil jsem se představy vyzáblých neduživých dětiček, žijících na pokraji bídy, ale vše bylo jinak, moderní zařízení v podstatě soběstačné, podporované státem a různými spolky.Přirovnal bych to k našemu učilišti s ubytováním. Bylo vidět, že se tam o vše vzorně starají, dokonce od minulé návštěvy tam odstranili klec kde zavírali neposlušné dětičky.
Měli vlastní kuchyň v které využívali na topení pod kotly vlastní biomasu, dosti jsem čuměl.
Byli tam jenom kluci, během pobytu projdou vařením, zednickými a zámečnickými pracemi a potom si vyberou v čem chtějí pokračovat a mohou udělat zkoušky, jejich uplatnění jsem více nezkoumal, o to více jsem zkoumal hezkou vychovatelku , kterou jsem si vyfotil .
Nakonec jsem rozdali dárky a pokračovali k cestě do hotelu.
Ráno nastalo balení neboť část výpravy se chystala domů. Při balení nesměla chybět veškerá osádka všech prodavačů všeho možného , kteří lačně vyhlíželi co se nám nebude hodit a rozdáme jim, bohužel většina konzerv byla vepřových a tak dostali několik balíků čaje a cukrovinky.
Celá eskadra se přesouvá směr Dakar, kde nalodíme tatru na loď směr Hamburk a zbytek osádky naložíme na letadlo směr Praha.
Sedím v autě v Centru Dakaru, ulice i auta se najednou zcela zastaví, je večerní hlavní modlitba, já se modlit neumím a proto vybírám narychlo fotky aby byly nachystané na tiskovku v Praze jakmile se vrátíme domů. Cestou jsme absolvovali návštěvu dalšího sirotčince kde byly malé děti a to již nebylo tolik veselé, byly tam i děti bez naděje na vyléčení jejich nemocí, starali se tam o ně ale vzorně. Trochu depresivní návštěvu jsme rychleně ukončili a jeli k dalšímu cíli.
Protože letadlo letí až v noci zastavujeme se ještě v Českém domě v Dakaru a na českém velvyslanectví kde pobesedujeme s paní velvyslankyní o bezpečnostní situaci v zemi., rady že je tam strašlivě nebezpečno a že nechodí pěšky a ať taky nikde nechodíme, jsme si vzali k srdci a jeli jsme vyřídit víza do Mali.
Zbývá se jen rozloučit s Karlem Lopraisem a ostatními členy výpravy , zamáčknout slzičku, popřát dobrý let a těšit se na další dobrodružství.

---

7.díl: Mali.

 
část posádky odletěla, Tatrovka připoutaná v lodních útrobách se houpe na vlnách a směřuje na dlouhou cestu domů, a nás zbylých 5 samurajů se vydává po prašné cestě směrem k hranicím k Mali.
Nekonečná cesta baobaby, vedrem a prachem končí na hraničním přechodu.
Předjíždíme desítky aut, tedy jestli se to dá ještě auty nazvat a jdeme na celnici, bodrý celník si nás s podivem prohlíží, jsme tady jediní bílí, tady jestli se to tak dá nazvat, protože sluníčko, prach a absence sprchy se na naši vizáží krutě podepsaly.
Krčí rameny a neví co s námi, musíte na policejní stanici, tady cizincům razítka nedáváme, hledáme policejní stanici, po hodince proplétání plechovými boudami ji konečně nacházíme. Před stanicí stojí řada aut, vcházíme dovnitř a jdeme jako první k okýnku. To se ovšem v zadu nelíbí jednomu řidiči a začne protestovat.
Policista si prohlédne naše pasy, obejde stůl a křiklouna přede všemi obuškem zmlátí.Po pár dobře mířených ran se křikloun zvedne ze země a zařadí se pokorně do fronty. Potom se s bohorovým klidem vrátí ke své práci.Asi po půl hodině nám řekne, že nám razítka dát nemůže a musíme se vrátit na původní přechod. Prostě si nás přehazují jako horký brambor. Dlouhé čekání nám zpříjemňuje jeden řidič, který nás před vjezdem do Mali varuje, minulý týden tam vyvlekli do naha 2 pracovníky červeného křížea o vše je obrali, nebo, že jak uvidí auto s bělochy tak po nás budou hned střílet. Když jsme si vyslechli pár veselých historek o mistní situaci, pokračujeme směr Bamako.
V Bamaku máme navštívit místní vojenskou českou posádku a rozdat v dalším tuším, že již třetím sirotčinci humanitární pomoc.
Cestování Bamakem je opravdový zážitek pro silné nervy, neskutečný chaos, zmatek, normální je cesta v noci bez světel, v protisměru, auta mají přivázané kozy na dveřích, nebo zvířata cestují s lidmi na korbách na hromadách různého nákladu.
Předměstí je klasický slum, jsou to děsivé místa kde hoří ohně, bosé děcka se přehrabují v popelu a vybírají vše možné na zpeněžení nebo k upotřebení.
Brzy však nacházíme v obrovském hotelovém komplexu naší českou vojenskou posádku, která komplex střeží a stará se o výcvik místních vojáků. Snad jsem tímto nevyzradil nějaké vojenské tajemství a nestrávím několik let v žaláři.
S vojáky pobesedujeme a od zpravodajců nad mapu vymýšlíme další plán cesty, protože situace v Mali je dosti nepřehledná, mnohde je vyjímečný stav, či zákaz vycházení, sem tam někoho zastřelí či unesou, se tam potulují veselá černé auta s černou Islámskou vlajkou a s nimi bychom se neradi setkali.Prostě je tam živo a veselo.
Pro jistotu nám Honza připomene jak se jmenovala manželka proroka pro případ zajetí a jedeme navštívit sirotčinec.

---

8.Díl
Mali aneb cesta do neznáma.

Vojáci šli hlídat hotel, my jsme vydali nějaký najít. Protože v Bamaku u chodníku se opravdu spát nedá. A v místním parku bych nechtěl spát ani s kalašnikovem pod hlavou.
Po hodině hledání se nám jeden opravdu podařilo najít. Bohužel noc tam stála tolik, že i Arabský šejk by musel prodat své 3 manželky a tak hledáme jiný.
Konečně se nám jeden podaří najít. Ovšem nemá své parkoviště a tak usedá hlídač před auto a celou noc bude naše auta bedlivě hlídat. Snad se mu podaří naše bedny s párkem a fazolí uhlídat. Za což dostane nemalou odměnu v podobě 3 euro.. o
V hotýlku teče dokonce teplá voda a tak kromě malarických komárů , jiskřící zásuvkou a jedním ručníkem pro dva lidi nás nic netrápí.
Zvrhlejší část výpravy vyráží do nočních ulic na jídlo a já posílám domů fotky, abyste jako věděli kde se právě nacházíme a co vidíme.
Ale i já podléhám svodům potemělých ulic a jdu se projít.
Moje zrcadlovka je poměrně velká a v odlehlých uličkách přitahuje znalce fototechniky , proto zrychlenými kroky což by mnozí nazvali útěkem jdu na kutě.
Ráno vyrážíme dále, chudší o dalšího člena posádky který odlétá domů z pracovních důvodů , asi po 14h opouštíme hlavní cestu a vydáváme se prašnou cestou, která dle mapy je lemováno zeleně , což znamená že by se mělo jednat o zajímavou cestu.
To sice měli pravdu, ale zapomněli napsat, že je zajímavá pro pěší, muly a osly, ale né pro auta.
Tudy opravdu auta jela naposledy před první sv. válkou , od té doby tudy opravdu žádné auto neprojelo. GPS volila trasy podle momentální nálady a vytrvale nás posílala na neexistující cesty. Mapu jsme sice měli, ale 1cm na mapě se rovnalo 100km , což k orientaci v buši zrovna moc nepřispělo.
Cesta vede zuhelnatělým lesem ,občas nám přes cestu přeběhne opice, cestu lemují tabule upozorní na zaminované území prostě pohoda.

PS: redakce článek nijak neupravuje.

---