Pavel Zubek, Malá Tŕňa: Je až s podivem, kolik lidí vůbec neví, že na samotném jihovýchodě Slovenska je pár vesniček, na jejichž katastru se pěstuje jedno z nejhezčích světových vín! Vždyť značka Tokaj je chráněna i UNESCO jako součást světového dědictví!
Maďaři se téměř 50 let snažili o to, aby Slováci nemohli do světa vyvážet víno pod značkou Tokaj, ale loni padlo konečně rozhodnutí mezinárodního soudního dvora, že těch pár slovenských obcí geograficky i historicky patří do Zemplínské oblasti, tedy i té tokajské a tudíž mají stejná práva jako maďarští vinaři z tokajské podoblasti. Tolik k úvodu.
Proč zrovna vyjet na Tokaj a projet ji na kolech? Pravidelný čtenář Bajkoře už ví, že každý rok vyjíždíme s přáteli na kolech do světa a co druhý rok vynecháváme služby cestovní kanceláře. Loni jsme s Alpinou viděli francouzskou Provence, tak letos tedy na vlastní pěst. Víno máme rádi a naši milovanou jižní Moravu navštívíme koncem léta, tak co takhle okoštovat víno slovenské?
Lokalitu nám na jaře pomohla najít slovenská TV s pořadem "Vínne cesty Slovenska", kde se v jednom díle věnovali právě Tokaji. S Erčou jsme si udělali pár poznámek, sedli k internetu a bylo hotovo. Očkování přátel nebylo složité, výběr to byl skvělý! Náplň dovolená byla jasná! Přes den jízda na kole, večer degustace v předem domluvených vinařstvích. Jednoduché jako facka.
Ubytování jsme sehnali přímo v centru Malé Tŕně u gazdy Františka Szathmaryho, který nám poskytl celý dům a také nás hned první den po příjezdu pohostil ve svém sklepě, který si sám s pomocí báňských stavbařů vyškrábal na zahradě. Ano vyškrábal, nevyzdil! Ono tokajská oblast je krajina ležící na sopečném prachu - tufu, který během miliónů let ztuhl natolik, že se na něm staví domy a infrastruktura či samotné vinohrady, ale dají se v něm hloubit tunely, které se nepropadají. Jsou tak vhodné pro vytvoření vinných sklepů. Na to už přišli Turci, kteří zde pobývali na přelomu 14. a 15. století a ač muslimové, tak víno pěstovali a uchovávali právě v podzemních prostorech. I samotný pan František se prokopal do původních vinných sklepů! Prý jsou v oblasti stovky možná i tisíce metrů chodeb, o kterých se neví, jen občas se někde propadne po vydatných deštích nebo najde při budování nových sklepů.
Když pominu polední projížďku části týmu v Košicích, tak dovolenou začínáme romanticky při svíčkách a sýru v gazdovských sklepích koštováním szamorodného a pak speciálů, kterými jsou vína stará 10 let a na konec trojputňového Tokaje, který se dle přísných pravidel může dělat jen ze tří druhu vína, a to: Furmintu, Lipoviny a Muškátu žlutého a pak s přesným odměřeným dávkováním cibéb, které jsou porostlé ušlechtilou plísní, která se vyskytuje jen na tokajském tufu, a proto je Tokajské víno unikátní! Všude ve světě je plíseň pro vinaře pohromou, kdežto na Tokaji, je to dar z nebes, který se neobjevuje každý rok!
Až v hluboké noci odcházíme do penzionu s několika láhvemi szamorodného, které ještě před spaním zkonzumujeme. :-)
Ráno v papučích v obchůdku, který sousedí přímo s naším ubytováním, nakupujeme nějaký proviant a vydáváme se po snídani na projížďku po tokajských vinařských vesnicích. Krajina je podobná té jihomoravské, mírné kopečky, vinohrady a výhledy do širokého okolí. Jediné vyšší hory sledujeme zvláštně na maďarské straně! Před námi je vrchol Šátor, na který vede lanovka a je na něm i sjezdovka se sněžnými děly! A to se říká, že Maďaři nemají hory, heh.
Ještě v Malé Tŕni vystupujeme na rozhlednu podobající se vinnému sudu, kterou tu postavili Švýcaři v rámci spolupráce s partnerskými obcemi. Švýcaři si to tu dokonce každý rok jezdí kontrolovat, jestli se místní o rozhlednu starají! Zrovna dnes odpoledne tu mají přijet. My však přes Černochov už pádíme do Borši kolem zámečku Ference Rákocziho k řece Bodrog. Hledáme tu nejnižší bod Slovenska, ale nenacházíme. Ani Škopek tu nenachází kešku. Vracíme se zpátky a jedem podél řeky do Viníček, kde je největší vinařství slovenské Tokaje - Zlatý strapec. Tady zjišťujeme, že nejnižší bod u Bodrogu je ve vedlejší dědině, kde se nám jaksi nechce zajíždět. Zlatý strapec si ponecháme na některou naší příští návštěvu Tokaje. Přeci nebudeme pít víno v poledne a pak ještě jezdit na kole! Pokračujeme do další vesnice Zemplín, která je historickým centrem Zemplínské župy, která spravovala i celou Tokajskou oblast, tedy i tu maďarskou. Vyfotíme se u župního domu, koupíme si v krámu nějakou paštiku s rohlíkem, poobědváme a jedeme na Čerhov a Cejkov. Tady je pořádné stoupání, občas sesedáme i z kol a tlačíme je vedle sebe. Naštěstí jedeme lesem, tak není takové horko.
V odpoledních hodinách se vracíme domů. Na rozjezd jsme si dali 45 km. Po příjezdu si dáváme po velké štamprli na zdraví a připravíme se na degustační večer ve vinařství Vdovjak, které se nachází ve vedlejší dědině Velká Tŕňa. Tam si zajdeme pěšky.
Mapa trasy
Večer trávíme v přátelské atmosféře ve vinařství, které syn přebral po otci a přetransformoval z gazdovského do profesionálního. Ke skvělým sýrům a domácí paštice popíjíme tokajské klenoty se speciály, které má jen Vdovjak! Pozdě v noci se vracíme obtěžkáni láhvemi vína od Vdovjaka domů a opět ještě pár láhví musíme otevřít neb noc je tak mladá a vlahá...
Tak nějak po společné debatě bude dnešek náročný! Účastníci zájezdu se rozhodli pro výlet do maďarského města Tokaj. Do samotného centra oblasti. Což o to, nápad je to fajn, jen vzdálenost v jednom směru je 55km! Souhlasím s variantou, že bych při potížích jel jen do Sarospataku (25km v jednom směru) a pak zpět. V záloze si ponechávám návrat z Tokaje vlakem do pohraničního města Satoraljaújhely, odkud je vidět už na Malou Tŕňu.
Počasí je skvělé, asi 23°C, slunečno. Na hranice je to asi 7km, průjezd docela hezkým městem a pak po cyklostezce kolem hlavního silničního tahu a kolem hory Šátor uháníme do Sarospataku. Jede se dobře, takže pokračuji. Najednou jedeme po staré cestě plné výmolů. Jsme vytřepaní jako staré Startky. Všude kolem v polích roste heřmánek nebo pelyněk a kvete. Kýchám a kapesníky jsou plné bordelu. Nejsem nějaký alergik, ale tato rostlinka mě dostala! Projíždíme vesnicemi a všímáme si, že na začátku je vždy nějaký cikánský domek a pak již domy normální, občas zpustlé. Zajímavostí jsou čapí hnízda téměř na každém sloupu u silnice. Je jich tu opravdu hodně! Táta se mě později ptal, jestli se tam všichni ti čápi uživí? Já přišel na to, že určitě. Bodrog se tu často vyleje z břehů a zatopuje pravidelně obrovské plochy, které jsou i na mapách vedeny jako mokřady.
V Bodrogkeresztúru vidíme kolem cesty samé vinotéky. Dalším městem je již Tokaj. Víno na vás vykukuje na každém rohu a na Bodrogu sledujeme výletní lodě. Ani jsem netušil, že je to tak velká řeka!
Tokaj je malé městečko na soutoku řek Bodrog a Tisza. Jen my jsme stupidní! Stojíme u mostu, ale nevjíždíme na něj. Viděli bychom pak krásné divadlo splynutí dvou řek do jedné. Ale my jedeme do města. Proč? Protože se o tom dozvídám až doma po příjezdu z dovolené, že je tam něco takového! Důvod pro návrat!
My usedáme po malé prohlídce městečka v restauraci a objednáváme si oběd. Zkoušíme maďarskou kuchyni, která je opravdu chutná! Platíme kartou, zatímco se venku čerti žení. Po bouřce si kupujeme na náměstí ve vinotéce na večer místní Furmint a vracíme se zpět. Po cestě se valí potoky vody, průtrž mračen byla vydatná! Prdel mě však bolí tak, že už jedu jen ve stoje. Rozhoduji si pomoci vlakem. Erča a Jana se připojují ke mně. Jura, Otík a Škopek pokračují na kolech. Budou to mít o 30 km delší.
Před nádražím však Jana přepadává přes řídítka. Koleno odřené! Brzdila rukama o asfalt, naštěstí cyklorukavice zachránily kůži před oděrkami a helma hlavu! Nic horšího se nestalo.
Na nádraží se domlouvám s prodavačkou lístků naštěstí anglicky. Máme problém - karty neberou ani Euro, jen Forinty. Vracím se na kole zpět do vesnice Bodrogkeresztúr a v jednom obchodě s vinařskými potřebami se naštěstí v angličtině domlouvám na výměně Eur za Forinty. Vlak stíháme a jedeme do Satoraljaújhely ve vagónech, kde topí jako v zimě! Jana po pádu usíná.
Z nádraží ve městě s názvem Nové Město pod Šátorem nám to do Malé Tŕně ubíhá rychle. Vždyť už je to jen 10 km. Poslední 2 km jsou do kopce. Holky zůstaly kdesi za mnou. Erča kráčí pěšky. V kopci ji spadla keta. Prý mě volala, ale já neslyšel. Zeptal jsem se ji, proč si ji nenasadila sama? Odpověď mě uzemnila. Prý má na to mě!!!
Domácí se přišli na nás podívat, jestli jsme to ujeli v pořádku. Mezi tím přijíždějí i kluci. Šlápli do pedálů! Erča je vítá chlebem a solí, já zpívám hymnu a leju do nich panáka na uvítání. Všichni se tomu smějí i domácím se to líbí. Štamprlí také nepohrdnou.
Dnes jsem s holkami ujel 75 km a kluci skoro 110 km. Večer diskutujeme u maďarského Furmintu a část osazenstva usíná téměř u stolu. Dnešní den byl opravdu náročný.
Mapa trasy
Po obligátní papučové návštěvě místních potravin dáváme na tip našeho pana domácího a vracíme se do Maďarska, abychom navštívili hrad Füzer, ke kterému dojedeme po cyklostezce, která je vybudována na bývalém drážním tělese. Fičí to po ní parádně. Cestou navštěvujeme rozhlednu, která slouží k pozorování místní ptačí fauny. Někteří se posilňují třešněmi či višněmi, které cyklostezku lemují. Romantika. Přijíždíme do dědiny Palháza, ze které vyjíždí cca za hodinu vláček po úzkokolejce do místních hor, kde se kdysi těžilo dřevo i ruda. Dokonce tu byla i huť! Řešíme dilema. Pokračovat ještě 15 km na hrad nebo počkat tady a poznat místní historii? Včerejší dlouhá jízda rozhoduje, že pojedeme vláčkem asi 9 km do kopců. A pak na kolech pěkně dolů do Palházy. Volný čas využíváme na prohlídku vesnice nebo část na ochutnání místního perkeltu.
Vagónky jsou slušně zaplněné. Využíváme Janinu němčinu k zakoupení lístků, protože konduktor uměl naštěstí hovořit i německy. Cestou si prohlédneme i místní muzeum s historií těžby dřeva a rud + můžeme vidět vycpané živočichy, kteří tu žili či ještě přebývají. Jízda je pohodová, dokonce vjíždíme i do tunelu. Je to hezká atrakce. Doporučuji.
Z kopce nám to pěkně rychle ubíhá. Ani jsme se nenadáli a jsme zase v Palháze na nádraží úzkokolejky. Kupujeme si zmrzku a pak zpátky po bývalé železnici klesáme, i když skoro po rovině, až na celnici. Závěrečné stoupání do Tŕně je zase úmorné, ale to dáme i s drátem v prdeli, jak se říká.
Dnešních 58 km jsme ujeli docela rychle. Snažili jsme se, jelikož Jura dnes slaví narozeniny a domluvil u domácích baštu ve formě východoslovenské domácí zabíjačkové kuchyně.
Mapa trasy
Domácí nás vítá jeho pálenkou a usazuje v místnosti plné láhví Tokajského vína od různých vinařů. Jsou tu snad stovky láhví toho lahodného moku. Hlavní hřeb večera přichází. Cérenka v lidovém kroji přináší mísu zelí s vepřovým masem a s talířem maďarských klobás. Voní to nádherně! Žereme, až máme bulky za ušima a zapíjíme to skvělým szamorodným. Domácí nás seznamují s místními tradicemi, ukazují dosažené úspěchy a přibližují nám život na dědině, ale i na východě samotném. S námi hovoří slovensky, ale doma jinak hovoří maďarsky. V Malé Tŕni je více Maďarů než Slováků, ale třeba hned ve vedlejší vesnici Velká Tŕňa je to naopak.
Ještě jsme Jurovi zazpívali 100 lat a pozdě v noci jsme se vrátili na chalupu, kde jsme se rozhodli, že zítra kola odložíme a dáme si nějaký bazén. Otík, Jana a Škopek asi pojedou vlakem ze Slovenského Nového Mesta do Čierné nad Tisou a zpátky pak na kolech.
Ráno se to Jurovi jaksi rozleželo v palici a chce jet na kole, Erča se přidává. Tak navrhuji opět Maďarsko, objet horu Šátor. Bude to v lesích a mezi vinohrady. Dnes hlásí silný vítr a teploty nad 30°C!
Mohlo by to být něco mezi 30-40 km. To se nám zamlouvá. Loučíme se tedy s druhou skupinou a opět přes bývalou nákladní celnici vjíždíme do podhůří Šátoru. V lese se jede v pohodě, je tu chládek a téměř žádný provoz, občas krátké stoupání a zvláštní názvy místních obcí. Jsou to bývalé hornické a hutnické vesnice, které zaměstnávaly cizince, kteří svému oboru rozuměli. Tak se stalo, že se jich tu za ta léta nastěhovalo z Rakouska a Srbska tolik, že se vesnice na značkách píšou kromě maďarštiny, právě srbsky či německy.
Sledujeme tu nějaký mezinárodní běžecký závod, kdy závodníci pobíhali s trekovými holemi po místních horách i dědinách. My se však začínáme škrábat horskou serpentinou přes hřeben na jižní stranu Šátoru. Zvládáme to vcelku rychle a bez sesednutí ze sedel. Za hřebenem se nám rozevřela krajina osázena vinohradem v horských úbočích. Je to tu krásné. Sjíždíme k hlavnímu tahu na Tokaj. Po známé cyklostezce se vracíme do Satoraljaújhely, kde si dáme oběd. V restauraci na náměstí nikdo neumí hovořit jinak než maďarsky. Menu mají však i ve slovenštině. Sice psanou jednou tak a podruhé jinak, ale naštěstí víme, co máme objednat. Skoro. Dáváme na tip našich domácích a objednáváme si rybí polévku, pověstné Halaszle. Jen nevíme, s jakou rybou to bude? Číšník po mě něco chce, ale já bohužel nedokázal odpovědět. Prstem ukazuji v jídelníčku a doufám, že to bude sumec a ne kapr. Než dostaneme jídlo tak si objednáváme maďarské pivo Soproni. No, jedno na žízeň a stačí! Zkoušel jsem i jejich Borsodi, ale jak říkám, jedno, ale více ne. Také okukujeme místní ženštiny, hezké. Zjišťujeme, že se kolem nás pohybuje plno dětí svátečně oblečených za doprovodu rodičů se složkami v rukou. Mají vysvědčení! To znamená, že jim tu prázdniny začínají o dva týdny dříve!
Číšník přináší Halaszle se sumcem. Vybral jsem dobře! Musím se přiznat, že rybí polévku nemusím, ale tahle mě nadchla! Byla skvělá! Co skvělá? Boží! To ti Maďaři fakt umí udělat!
Zbývá nám vyšlapat v úmorném horku opět do Malé Tŕně, maďarsky Kistoronya a ...
A? Odbočit do vinařství Tokaj company, jelikož je krátce po jedné hodině a tak máme hodně volného času. Vinařství je otevřeno, ale obsluha je někde ve sklepích a dělá degustace objednaným skupinám. Po hodině čekání se objevuje ze sklepa první skupina i s průvodkyní. Říkáme ji, jak dlouho čekáme, že bychom si degustaci také zaplatili. Paní se omlouvá, že to nestihne, ale můžeme si nakoupit hned. Bereme tři krabice vína. Paní si uvědomuje, že jsme opravdu zájemci, tak nám zadarmo nabídne z otevřených vzorků z předešlé degustační skupiny, která koupila asi celkem jenom 4 láhve vína. Víno si z láhví naléváme sami a vychutnáváme v altánku u vinařství. Dokonce si mohu jít nafotit i sklepy.
Sledujeme šrumec v dědině, všude plno konfidentů a policajtů. Hodně tajných, o kterých se dozvídáme později. Kousek od nás v poli přistává vrtulník. Vystupuje prezident Slovenské republiky p.Kiska. Navštěvuje vinařství Macik vinery. My se nikam neženeme. Víno v Tokaj company mají skvělé, tak kam spěchat? Dokonce k nám nakonec přisedá i průvodkyně a povídá si s námi chvíli o víně i o životě v Tŕni.
Vína mají úžasná, ale my se zvedáme a pěšky docházíme na chalupu. Dáváme si sprchu a sledujeme zvedající se vítr. Druhá skupina se také vrací. Dali si dnes 75 km, my 35 km. Oni viděli překladiště v Čierné nad Tisou, kde však zas nebylo nic zajímavého. Cestou zpět stihli navštívit i ten nejnižší bod na Slovensku u Bodrogu. Celou cestu měli silný protivítr a tak byli rádi, že už jsou doma. Velká štamprle přišla po výkonu vhod!
Mapa trasy my
Večer nafotíme vinohrady v zapadajícím slunci a poslední večer trávíme u vínka, které jsem si nakoupili u pana domácího i domu na pozdější degustaci. Domácí se k nám později stavili posedět a pokecat. Přinesli pár lahvinek szamorodného na rozloučenou.
U Szathmarových jsme zažívali domácí atmosféru, za kterou jsme jim vděční. Dovolená končí. Zítra už pojedeme domů. Už nyní vím, že se tu musím vrátit. Nestihl jsem ochutnat všechna vína, neviděl jsem Ukrajinu, nejel jsem po Bodrogu na lodi, nepil jsem víno ve sklepě přímo v centru oblasti, v maďarské Tokaji. No je toho hodně, co chci ještě zažít v tomto malebném kraji.
Ještě malý postřeh nakonec. Otík má rád jen sladší vína, tak dokonce do jednoho vinařství ani nechtěl jít. My jsme ho však přemluvili. Nakonec se mu nechtělo ze sklepa odcházet, tak mu chutnalo! I Škopek není vinař. Koupil si pár láhví a dva týdny po návratu domů mi říkal, jestli by pan domácí neposlal další sadu láhví, že už všechno vypil!
V Tokaji si přijdou na své jak milovníci sladkého, tak i suchého vína, ale pozor! Jen bílého! Červené nepěstují.
Samotná oblast není turismem zasažena. Všechno se tu teprve rodí. Neseženete tu ani pohlednici. Ale o to je to krásnější. A vinaři, myslím tím ty profíky, jsou na tak perfektní úrovni, že jsou schopni do gastronomie dodat ty nejluxusnější vzorky! Myslím, že během několika let bude slovenský Tokaj samozřejmostí i v našich vinotékách.
Na zdraví!
autor: Pavel Zubek
foto od Pavla
foto od Otmara
Tokaj - kolo a víno
